Nepředstavitelné není nekonečno, ale konečné hranice a Bůh

Lidé jsou sice zvyklí na to, že všechno někde začíná a končí, a to jak v prostoru, tak v čase. Není však lehké se zbavit otázek: Co bylo předtím? Co bude potom? Co se skrývá za okrajem?

Obdobně se můžeme se také ptát: Z čeho to (všechno) vzniklo? Kdo to stvořil?

Prolog

Zdálo by se, že jedinou možnou odpovědí je Bůh. Ale zase se můžeme analogicky ptát: Odkud se vzal? Kdo stvořil Stvořitele (a jeho Stvořitele...etc)? Kde to má konec – tedy kde má stvoření svůj primordiální počátek?

Kreacionisté, kteří věří na stvoření, často sázejí na „inteligentní design“, tedy že stvoření je výsledkem záměru s prvky účelnosti – jakéhosi inteligentního plánu. Ale o původu Plánovače to opět nic nevypovídá.

Velký třesk a údajný vznik času

Nevypovídá to nic ani o další zásadní otázce: Může „něco“ vzniknout z ničeho? Lépe řečeno: Může VŠECHNO vzniknout z ničeho?

Paradoxně na to zatím neexistuje ani vědecká odpověď. Velký třesk je jen pseudovědeckou variací na stvoření. A zase zůstávájí stejné otázky: Co bylo předtím?

Na to tato vědecká hypotéza odpovídá, že je to irelevantní otázka, protože neexistoval čas, který měl vzniknout až zároveň s Vesmírem. Ale potom: V jakém okamžiku povstalo „všechno“ z „ničeho“?

Posuďte sami: Bylo nebylo „nic“ a najednou si prostor s časem usmyslely, že vzniknou. Nejde jen o to, že tady najednou něco vznikne z ničeho. Ale ani nemůžeme logicky vzato hovořit o tom, že něco vzniklo, protože se jedná o sloveso vyjadřující děj; a děj se bez - dosud neexistujícího - času neobejde. Tato věta má dva podměty (prostor a čas) a žádný přísudek („vznik“ času je protimluv).

Obchází se to smyšlenkou o kvantových fluktuacích, které tomu mají předcházet. Ale zaprvé: Jak něco může předcházet času? Navíc kvantové fluktuace znamenají kolísavou změnu. A tak zadruhé: Jak se něco může měnit (fluktuovat) v bezčasí, dokud čas nevznikl?

Dalším racionálním argumentem proti vzniku času je, že neexistuje časový bod, v němž by k jeho vzniku došlo. Exaktně se tomu říká symetrie všech možností. Prostě ani „kdy" ještě neexistuje a není důvod, aby si vybralo konkrétní okamžik a ne jiný. Nehledě na to, že okamžik už evokuje časový údaj.

Je na místě další otázka: Proč by měl Vesmír vzniknout právě před 13,7 miliardami let? Proč ne dříve, nebo později?

Protože nám to tak zpětně vychází? Ale okamžik vzniku není možné stanovit proti směru kauzality. Co bylo příčinou vzniku? Může existovat příčina za samotnými hranicemi existence času?

Bez nekonečna to nevyřeší ani Hawking

Ono se to na první pohled nezdá, ale legenda velkého třesku nás oklikou přivádí jen k jiné legendě boží účasti, což také mnoho kosmologů neskrývá (u nás třeba Grygar). Ale je třeba si nalít čistého vína - jsme zpátky u otázek z úvodu článku a také jsme tím zabředli až po krk do nadpřirozena a metafyziky..

Ve své připravované knize, o níž informoval i iDnes, se této parabole pokouší vyhnout kosmolog a matematik Stephen Hawking, který píše: "Není potřeba odvolávat se na Boha, aby uvedl věci do pohybu. Díky fyzikálním zákonům, jako je gravitace, je vesmír schopný vzniknout sám od sebe."

To je ovšem jen další obezlička. Ano, gravitace je (spolu s expanzí) fenoménem, který spoluurčuje prostředí, v němž sama působí. Souhlasím, že v jistém smyslu autoreferenčně a autokatalyticky může formovat i fyzikální zákony. Ale je to pořád dokola: Kdo stvořil gravitaci?

Takové úvahy k ničemu nevedou. Kdybychom zase měli skončit u Boha, tak ten by mohl udělat naprosto cokoliv (i vše najednou) a bylo by paradoxní se pídit po nějakých fyzikálních zákonech boží svévole.

A dostáváme se rozuzlení, že v tom případě by musel být Bůh věčný, abychom se vyhnuli otázce po jeho původu. Co by Bůh potom dělal před vznikem Vesmíru? A to nás už přímo navádí k myšlence, zda je takový prvohybatel a mediátor potřebný. Má-li totiž být Bůh věčný, tak se můžeme ptát: Proč by místo věčného Boha nemohl být věčný rovnou samotný Vesmír?

Pak se samozřejmě žádné stvoření nekonalo a Kolumbovo vejce stojí na špičce. Chce to jen „Boha“ zapouzdřit do Vesmíru jako takového. Pak tam nehraje jinou roli, než šidítko, jímž kamuflujeme svou neznalost, kterak Vesmír funguje. A jsem přesvědčen, že naše poznávání má také limity v nekonečnu.

Malinko o nekonečnu

Nejsou všechna nekonečna stejná a ani stejně veliká (mají různou kardinalitu). Hlavně je však dělíme na nekonečna spočetná a nespočetná. Spočetná nekonečna si můžeme představit jako nikdy nekončící počítání jednotlivých (diskrétních) objektů. Jde vlastně o možinu všech přirozených čísel. Počítáme prostě „furt pryč“. Hodí se k němu digitální zobrazení.

Nespočetná nekonečna jsou záludnější. Vyjádřit ji můžeme „bohatší“ množinou reálných čísel. Jde o kontinuum, v němž není určen nejmenší prvek (tedy největší detail). Nekonečná je právě „hloubka“, do níž se ponořujeme při snaze o stále větší věrnost popisu. Odpovídá tomu lépe analogové zobrazení, protože digitální rozvoj čísla (lhostejno zda dekadický nebo binární) je právě nekonečný (s nekonečným počtem číslic).

No a já jsem přesvědčen, že vesmír má kvantové dno. Že tedy existuje nejmenší prvek, z nichž je složen (blíže zde a zde). Tím pádem nepřicházejí v úvahu nespočetná nekonečna. Logiku v realitě tak mají jen nekonečna spočetná, což souvisí s během času stále dopředu. Představit si to je možné jako nekonečné nafukování balónku (s trojrozměrným povrchem), který nikdy nepraskne a mimo nějž už nic neexistuje. Nevěřím tedy na na velký křach (big bang).

Cyklický Vesmír se také bez nekonečného času neobejde

Tuto teorii, které se říká Poincarého návraty moc nepropaguji. Střídání expanze počínající velkým třeskem s obdobím kontrakce končící velkým křachem podle mě opět neřeší, že všechny ty cykly se musí odehrávat v nějakém toku času. Pštrosí politika, že máme čas platný vždy v jediném cyklu, mě neuspokojuje.

Navíc mi to připadá, jako by Vesmír musel „zapomenout" svou historii, aby se po ní vydal znovu. Uvažte sami, nakolik to zní realisticky. Připomíná mi to jednu scifi povídku, ve které se hrdina vždy probudí znovu a vždy je úterý sedmého září.

Jaký by pak vesmír měl smysl, kdyby se měl opakovat? Opakování musí probíhat už v čase, je jeho důsledkem a nikoliv naopak. Kdyby důsledkem nového cyklu byl vždy zrod času, znamenalo by to, že by se stále vracelo uspořádání Vesmíru, které již proběhlo nekonečněkrát předtím a ještě proběhne nekonečněkrát potom. A kdyby předchozí cyklus ovlivňoval ten nadcházející, už by se jednalo o evoluci v nekonečném čase.

Epilog

Autorova dávná úvaha: Mladík přemýšlí o začátku a konci. Je to neřešitelný problém. V životě sice všechno začíná a končí, ale když se oprostíme od osobního prožívání a smrtelnosti každého individua, něco bylo předtím a něco bude potom, i kdybychom u toho sami nebyli. Stejné limity podporuje i naše zkušenost v měřítcích délkových. Všechny objekty hmotného světa někde začínají a někde končí. Zároveň však víme, že svět nekončí za hranicí konečných objektů.

I kdyby si bylo možné nějaké okraje prostoru představit, vždy trpěl utkvělou a nutkavou představou, jak s krumpáčem v ruce tu bariéru bourá s dychtivým očekáváním, co se mu zjeví. Pak na to přijde, vždyť je to tak zřejmé! Tak jako žádná sfinga nehlídá konec Zeměkoule, i vesmírný prostor musí být „kulatý“. A proč si nevidíme vlastní záda? No, prostor se musí rozpínat.

Jen s tím časem mu to nějak nejde dohromady. Kdyby byl také „kulatý“, odvíjel by se pořád dokola, byl by tedy zacyklený, což mu připomíná sofwarovou chybu. Teprve nekonečné plynutí času, na který tak často žehráme, dělá z vesmíru pochopitelné místo, kde nic netrvá navěky. Ovšem kromě času samotného.

Nekonečný čas je pochopitelný – existoval před námi a bude existovat po nás i bez umělého božího zásahu. Začátek a konec, u nichž nejsou dovoleny otázky, co je za těmito hranicemi, však je nepředstavitelný. Stejně jako Bůh.