Je to takový nevýrazný pán s osobním kouzlem mokrého hadru, jak o něm přiléhavě prohlásil šéf euroskeptické poslanecké frakce „Evropa demokracie a svobody“ Nigel Farage. Přirovnal jej docela trefně k druhořadému bankovnímu úředníčkovi.
Na to téma se v dnešní MF Dnes rozněžnil Martin Komárek v tom smyslu, že je ideální mít takového neagresivního, nevýrazného, slušného a kultivovaného „prezidenta“, který je absolutním opakem Brežněvů a Chruščovů. Má to být podle něj chodící záruka toho, čím EU prý ve skutečnosti je: tolerancí a spolužitím založeným na dobrovolných dohodách a složitých kompromisech.
Bože můj pohanský! Tak ve jménu této tolerance EU vydírala Iry. Asi kvůli kompromisům „Lisabon“ zrušil právo veta a zvýšil váhu lidnatějších zemí. Ta naivita a zaslepenost je do nebe volající! Vrcholem všeho byla poznámka, že Van Rompuy je u nás doma!!! To jen na okraj, protože pan Komárek je vedoucím komentátorem jednoho z nejčtenějších deníků. A propaganda dělá v mediální éře své.
Jinak tento článek je o něčem jiném. V tomto kontextu mě napadlo, že také my máme doma vlastního „Van Rompuye“ – Petra Nečase. Také mu nelze vyčítat okázalé autoritářství. Navenek se jeví jako slušný a kutltivovaný člověk. Ale s autoritou – jak se dnes říká s charismatem – to má obdobně jako Van Rompuy. Taky je pro srandu králíkům.
Je to dobře? Máme nad tím jásat, že nemáme v čele žádného Pinocheta, Kaddáfího nebo Putina? Dokonce už dlouho nebyl premiérem nikdo, kdo by aspoň vzdáleně měl autoritu Klause. Ono ty šedé myši také nejsou žádná výhra.
A tady se dostávám k meritu té paralely. Když je v čele slaboch nebo nastrčená figura jako v případě Van Rompuye, je to vždy příležitostí pro politiky typu Sarkozyho, aby z pozadí tahali za nitky. Společné zájmy tak hájí generál bez vojska, skutečné velmocenské zájmy velkých zemí pak v jeho diplomatickém stínu zajišťují jiní dravci, nikoliv už tak uhlazení.
Už vidíte tu domácí analogii? Nevýrazný Nečas bez autority a chlapské odvahy dělá stafáž jiným kadetům, kteří za jeho zády prosazují tvrdě své zájmy. Za všechny bych jmenoval Kalouska v domácí politice a Schwarzenberga v politice zahraniční. Asi jsme ještě neměli premiéra, který své předvolební sliby chtěl zajistit tak, že ministerstvo financí, zahraničí a vnitra odevzdal koaličním konkurentům.