Nejbohatší jsou příliš bohatí, aby zbytek udržel jejich bohatství

Když nejbohatší nezdravě bohatnou, chudých přibývá. Týká se to jak osob, tak celých států. Strukturální nerovnováha mezi těmi nejbohatšími a těmi ostatními se tak vyhrotila, že postupně mizí střední třída a propadá se do chudoby. Také státy, které nejsou velmocemi nebo nalezišti surovin, postupně ztrácejí evoluční výsadu zůstat sociálními státy.

Nejsem žádný socialista. Pokud mám na mysli nejbohatší, nejde o střední třídu, která si za závisti většiny populace vydělá třeba přes sto tisíc korun měsíčně. Když to převedeme na eura, tak vidíme sami, že jde vlastně o „chudáky“ s příjmem kolem čtyř tisíc eur.

Já mám však na mysli skutečné oligarchy, kteří mají planetu v hrsti, i když se jim do toho chaoticky pletou politici, kteří by sami mezi ně chtěli patřit. Dvě procenta lidí totiž vlastní přes polovinu světového bohatství a pět procent lidí vlastní už osmdesát procent planetárního jmění. Chápete? To je ona časovaná bomba. A neobviňujte mě z marxismu.

Tady jde totiž o něco jiného. Kupní síla normálních lidí a potažmo normálních států klesá pod hranici, kdy jsou schopni i nadále rozvíjet a udržovat bohatství těch nejbohatších. Dá rozum, že když lidé rapidně omezí nákupy, v konečném důsledku by nadnárodní korporace nemohly v demokratických poměrech bohatnout, ale naopak. A když chudnoucí lidé masově přestanou splácet své závazky, tak i exekutor narazí na hranici, za níž se věřiteli nevyplatí zaříznout slepici, která mu snášela. Této hranici se i naše ekonomika škrtů začíná přibližovat.

Ale jak je vidět na Řecku – ale i na velkých ekonomikách typu Španělska a Itálie – stejná strukturální nerovnováha nastala i mezi státy. Zejména Německo stáhlo na sebe bohatství, které většině ostatních státu znemožňuje, aby je pasivní obchodní bilance netáhla ke dnu. Pokud se týká Řecka, tam je vidět, že tato situace, aby se vlk nažral (německé a francouzské banky) a koza zůstala aspoň živá (zbytek sociálního státu), nemá řešení.

Laciné je žehrání, že Řekové byli moc rozmařilí. Částečně je to sice pravda, protože uplácet voliče na úkor budoucnosti, je pro každou politickou vládu lákavé, ale jinak se jednalo o zákonitý důsledek globalizace působící mezi ekonomikami s různou výkonností. Když zavedení eura těmto slabším státům vzalo poslední regulační mechanismus, tedy vlastní měnu s vlastním kursem a s vlastními úrokovými sazbami, nemohlo to dopadnout jinak.

Je jen otázkou času, kdy tyto důsledky dopadnou i na ostatní dlužnické státy. A čím více budou šetřit, tím více tento stav přibližují. To, co se zatím děje, je dáno dvěma důvody. Zaprvé jde o neochotu věřitelů připustit, že špatně investovali, spolu s jejich neochotou gró pohledávek odepsat. A zadruhé je snaha z tohoto neštěstí vytřískat politický kapitál, vedoucí paradoxně k ještě větší integraci na úkor státních suverenit.

Musím tady zopakovat, co jsem napsal v článku Gigantická lež o předlužení eurozóny, že eurozóna ani Evropská unie nejsou navenek předluženy. Všechno, co dělá problémy je, že se rozevírají nůžky mezi nejbohatšími a chudšími. Kdybychom s takovými parametry na počítači hráli nějakou hru LIFE, nakonec by ten nejbohatší získal vše, ale pak by zahynul na tom, že už nemá koho vykořisťovat. I lichvář musí mít aspoň minimum obětí ještě schopných splácet.

Jestli je totiž vůle integrovat, je nezbytné počítat s transfery od bohatších k chudším. Třeba tak, jak západní Německo „doplácí“ na to východní. Nebo aspoň tak, jak po vzniku Československa proudily zdroje na Slovensko. Jde o politické rozhodnutí, které navenek integrovaný subjekt posílí. Opakuji, navenek! Uvnitř ti bohatší musí přispívat na rozvoj chudších.

Ale tak tomu v EU není. Je snaha jen integrovat politickou moc, ale ekonomicky nechat vývoj samospádu, kdy ekonomicky slabší budou nadále v ringu bez jakékoliv ochrany s těžkými váhami. Pravidla budou určovat – de facto již určují – ti nejsilnější. Investice i zdroje se budou v této „volné“ hře přesouvat od slabších k silnějším.

Nakonec slabší přijde o kalhoty a silnější už nebude mít na čem parazitovat. Že by mu stačily třeba řecké ostrovy? Neslýchané! Ale i kdyby, na jak dlouho, když by Řekové byli odříznuti od posledního zdroje z cestovního ruchu? Co potom? Otroctví?

Ekonomové se přou, jestli podstatou dluhové krize je předimenzovaná nadvýroba (nabídka) nebo rozmařilá spotřeba (poptávka na dluh). To už jsou jen sekundární jevy. Podstatné je něco jiného:

Závěr:

Skutečně bohatí zbohatli příliš na úkor ostatních. Důsledkem je, že střední stav už nezvládá svou udržitelnou poptávkou udržovat bohatství soustředěné v několika málo státech a v několika málo rukou. Střední kategorie se tak začínají propadat mezi problémové. A ti nejbohatší chtějí pokračovat v nastoleném trendu o to zuřivěji. Přibližují tak i pád systému, který to umožňuje.

To už není kapitalismus. O volné soutěži se vůbec nedá hovořit. S demokracií je to podobné. Jde o globalizovaný mix finanční agrese, politické nabubřelosti a světovládných choutek.

Aktéři si však podřezávají větev, na níž sedí.