Populistická éra
Krize v USA se akumulovala dlouho, řekl bych že celé desetiletí. Prostě spotřeba neodpovídala výkonu ekonomiky. Obchodní bilance byla děsivě pasivní dlouhá léta, takže svět finacoval dlouholeté americké hody. Centální banka (FED) „tiskla" peníze jako o život, čímž je svět v lepším případě zaplaven dolary, které dlouhá léta ztrácely na hodnotě, v horším případě nějakou formou cenných papírů, navěšených na americké hypotéky.
Tato krátkozraká politika zvyšovala životní úroveň Američanů, kteří si zvykli žít na dluh. Má to dva efekty: Zaprvé, míra úspor je v USA mizivá, takže banky nežijí z vkladů, ale z mezibankovních půjček.Tyto půjčky jsou zajištěny sofistikovanými cennými papíry a různými deriváty, jejichž hodnota má hodnotu domina, kde o stabilitě té podstavové kostky nemá nikdo ani ponětí. Zadruhé, lidé se zadlužovali nad poměry, jako by ta hostina měla trvat věčně. Banky je v tom podporovaly, dávaly i nesolventním klientům hypotéky a předháněly se v nabídkách kreditních karet.
Kdo by v takové atmosféře ještě spořil a myslel na zadní kolečka? Samozřejmě, že „bankovní kola" se točila jak o závod a banky a zejména jejich management na této bublině parazitoval. Tato nákaza se šířila do celého světa, kam přes různé fondy a zajišťovací instrumenty de facto docházelo k invazi této latentní progresivní infekce přes n-té generace derivátů, které nebyly ničím jiným, než naporcovanou neschopností amerických občanů splácet půjčky, zejména hypotéky. Tuto etapu bych nazval populistickou.
Socialistický pokus
Když bublina praskla, protože zákonitě má každá nerovnováha tendenci se vyrovnávat, tak drama vstupuje do etapy socialistické. Tehdy po faktickém znárodnění několika předlužených bank a pojišťoven Bush a vláda chtěli finanční sektor dotovat 700 miliardami dolarů, tedy téměř 12 bilióny korun. Upřímně řečeno bylo to nejmenší možné zlo, i když v situaci za kterou byla dlouhodobě odpovědná.
Kongres tuto finanční injekci neschválil. Jestli si někdo myslí, že je to korekce od socialistických tendencí, šeredně se mýlí.
Komunistická hrozba
Je tomu právě naopak. V USA se schyluje k volbám a senátoři, kteří program vlády neschválili, jsou zvlášť citliví na nálady veřejnosti. A ta reaguje s pobouřením na snahu bank zachránit co se dá zabavováním majetku svých dlužníků a zejména nesplácených nemovitostí. Jejich cena pochopitelně klesá a v lidech se vzepjal davový odpor, který hrozí smést každou vládu. Jejich nenávist se obrátila proti bankám, a tak nechtějí přijít o majetek v bankách, jež by dostaly státní pomoc. Mají pocit, že by bankám zaplatili podruhé přes své daně. Zastupitelé tomu tlaku podlehli a Bushův záchranný program neschválili.
Už nikdo z postižených neuzná, že si žil nad poměry a teď mu byl vystaven účet. A že tento účet nebudou navíc splácet sami, ale přispívat - přímo nebo nepřímo - budou všichni, co si ve světě zadali s americkou ekonomikou. Nejvíce asi Čína. O nás se okrajově zmíním níže. Zajímavé bude, jak po tomto scénáři se bude vyvíjet situace v USA. Zatím všechno nasvědčuje tomu, že vývoj směřuje k nějakému komunistickému scénáři, kdy lidé budou v nejlepších komunistických tradicích nějak oddluženi. Banky a světová ekonomika se zatím potácejí v nejistotě.
Chvála koruně
My děkujme koruně, že jsme částečně izolováni od nejhorších problémů, které se přenesly z eurozóny. Na druhé straně začněme nadávat našim vládám, že připustili, že z Česka se stala montovna levných automobilů. V recesi, natož v dobách krize, vždy dramaticky poklesne poptávka, a to nejdříve u automobilů. Tuto fundamentální podstatu jakýkoliv kurz koruny zásadně nezmění.
Chyby ČNB
Na naše banky se už přenáší úbytek likvidity. Jak padá akciový trh, nemohlo se to vyhnout ani našim bankám, i kdyby jen přes zaručené fondy. Samozřejmě se znehodnotily i různé mezinárodní zajišťovací nástroje. Také bonita pohledávek se vzhledem k recesi jistě snížila. V očekávání tohoto vývoje bude opatrnější i mezibankovní trh a nabídka zdrojů poklesne při současném zvýšení úroků. Samozřejmě to bude mít dopady do úvěrové politiky, kdy úvěry zdraží a jejich dostupnost se sníží, což právě nastává.
Tuto situaci jsem předvídal již 28. července zde. Dne 7.srpna ČNB protismyslně na nátlak exportérů snížila úrokové sazby. V předvečer růstu úroků! Kritizoval jsem to již zde. Neznamená to nic jiného, než že ČNB předložila účet za inflaci střadatelům, kteří právě naši ekonomiku odlišují od té americké.
Kalousek kapitalističtějším Bushe
Americká krize už dolehla na naše rodinné stříbro, sklárny Crystalex, kde je má stát 49% akcií. Kvůli problémům s odbytem v USA klesl vývoz. Důsledkem je uzavření skláren ve Světlé nad Sázavou a v Poděbradech. Vznikají nenapravitelné škody. Bude velmi obtížné znovu obnovit výrobu ve zkrachovalých sklárnách, a tak je pravděpodobné, že tato tradiční výroba, na kterou jsme bývali hrdí, zanikne.
Stát ztratí nejen hodnotu svých akcií, ale bude platit i důsledky nezaměstnanosti, a to nejen ve sklárnách. Klidnými by nás neměla nechat ani situace, kdy na sklárnu byly fixovány celé rodiny. A v případě Světlé nad Sázavou se dá říci, že i celé město. Jde tak nejen o lidské tragédie lidí, věrných celý život svému podniku a profesi.
Škody budou v českém měřítku nedozírné. Mezi ně řadím i to, že neuplatníme - možná už nikdy - exkluzivní odbornost těchto fachmanů. Podle ortodoxního pojetí kapitalismu od toho dává stát ruce pryč, tím i od svého majetku.
V určitém směru chápu fundamentalisticky uvažujícího Kalouska. Na situaci sklářského impéria se nesmazatelně podepsaly banky, počínaje IPB a konče ČSOB. Přes daňové ráje se tunelovalo, co se dalo. Stát se svým minoritním podílem byl za otloukánka. Nechce se mu doplňovat aktiva, která zmizela v cizině. Ale ručí snad za tento stav někdo jiný než vláda?
Nejrozumnější by bylo zachovat se pragmaticky. Stát má jistě nástroje, jak převzít kontrolu, majetek a tak část rodinného stříbra zachránit. Byl by to rozumný vklad do lepších časů. Mnohem efektivnější než pobídky automobilkám, které se stejně po čase odstěhují dále na východ. Jestli Kalousek neví jak, mohl by se inspirovat u Bushe.
Čím to je, že jsme vždy papežštější než papež?