Přeseda Senátu ztratil paměť, důstojnost, soudnost i svědomí. Včera prezidentovi vzkázal:
„Útok na hlasování senátorů je zpochybněním suverénního zákonodárného sboru, pilíře zastupitelské parlamentní demokracie. Václav Klaus tak svými výroky nepřímo zpochybňuje i i významnou roli Senátu při volbě hlavy státu v roce 2008." Předhodil mu, že to byl on, kdo podepsal žádost o vstup do Unie. Je prý v našem zájmu bojovat proti negativním procesům integrace. „Ke splnění tohoto cíle však nemůže sloužit prvoplánová destrukce Unie, ale naopak trpělivá práce a účast na zlepšení jejího chodu." Klausovi přidal od cesty ještě odpovědnost za rozbití předsednictví EU a obvinil jej z izolace „prostřednictvím jednoduchých a nepromyšlených emociálních gest".
Václav Klaus předtím řekl, že při hlasování v Senátu šlo o „selhání významné části našich politických elit". Podle něj zejména senátoři ODS, kteří změnili své postoje, své rozhodnutí „zbaběle zdůvodňovali".
Přemyslu Sobotkovi bych k tomu vzkázal:
1) P. Sobotka je sám prototypem onoho zbabělého lavírování, o němž prezident mluvil. Důkazy jsou níže.
2) Volba prezidenta, tak netaktně a nepřípadně zmíněná, je ve výhradní kompetenci zastupitelů. Mezinárodní smlouvy se souhlasem parlamentu ratifikuje prezident jako hlava státu.
3) Prezident nezpochybňuje vstup do EU, jen nechce měnit za pochodu zásadní pravidla, k nimž se lidé v referendech nevyjadřovali.
4) Destrukcí Unie je právě podřízení se nepřijatelným změnám, jdoucím proti zásadám, na nichž jsme k EU přistoupili, a pak až ex post se snažit mírnit neblahé důsledky. Je to takový normalizační přístup, zvyknout si na diktát.
5) Unii o „dobrodiní" Topolánkova předsednictví nepřipravil Klaus, nýbrž Paroubek a zelení odpadlíci. Je třeba si uvědomit, že Senát právě schválil to, že žádné předsednictví už rotovat nebude.
6) Je třeba i emocionálních prohlášení, jestliže se nezodpovědně hazarduje se suverenitou a samotnými základy existence České republiky. Musím protestovat, že by šlo o jednoduchá a nepromyšlená gesta. Naopak jde o výraz odpovědnosti, která přesahuje svou dobou mandát jak Senátu, tak prezidenta. Jde o osobní statečnost v situaci, kdy někteří nejen selhali a teď se snaží ospravedlňovat sebe, obhajovat neobhajitelné, ale dokonce mají ještě tu drzost nasazovat psí hlavu prezidentovi.
7)Je třeba odmítnout, že jsme vstoupili do EU, tak se nesmíme divit, že ta si řekne o další převod kompetencí nad rámec smlouvy o přistoupení. Pak jsme mohli podepsat jediný bianco papír, že přistupujeme do spolku, který rozhodne, jak s námi naloží. To tedy nevím, jestli by takové přistoupení občané v referendu schválili.
8) Jestli vůbec Přemysl Sobotka má tu drzost byť jen připustit, že by se mohl stát novou hlavou státu, tak bych mu chtěl vzkázat, že normalizačního prezidenta jsme už měli. A přes všechny oprávněné výhrady musím trvat na tom, že Dr. Husák byl přece jen inteligentní člověk.
9) Pan P. Sobotka by si měl zrekapitulovat, co v průběhu času k Lisabonské smlouvě „nadrolil" a provést inventuru svého svědomí:
V březnu 2005 pro ČTK řekl:
"Já říkám měkké ano. Tak jako lisabonská kritéria se zdála velmi tvrdá a měla postihovat země, které je nedodržují. Najednou se to dokázalo změkčit. Věřím, že i tato ústava nebude ve svém důsledku tak tvrdá, jak zní," zdůvodnil svůj postoj Sobotka. Poukázal na dohodu o principech reformy Paktu stability a růstu, tedy pravidel rozpočtového hospodaření chránících společnou měnu, kdy se ministři financí zemí EU se dohodli na ulehčujících kritériích pro hodnocení vyššího rozpočtového schodku..."V této chvíli je naším úkolem dosáhnout toho, abychom byli rovnoprávným členem unie. Jsme pro liberální Evropskou unii, ne pro unii, která je svázána natvrdo předpisy."
V srpnu 2008 po setkání s prezidentem řekl:
"Postup českého Senátu při ratifikaci Lisabonské smlouvy o reformě institucí EU bude záležet i na tom, jak se k dokumentu nyní postaví Irsko...Irové svým NE dali jasný signál, a s jistou nadsázkou se proto dá říci, že smlouva je nyní mrtvá...Smlouva by mohla u senátorů ODS získat těsnou podporu. Museli by s ní ale vyslovit souhlas Irové."
V říjnu 2008 v rozhovoru s Lukášem Petříkem (viz zde) řekl:
Unie je opravdu v jedné věci nemocná - Brusel je opojen sám sebou, a to neříkám pouze svůj názor, ale i názor ostatních lidí. Když jsme se sešli v červnu v Lisabonu - myslím týden po irském NE, tak jsem z toho měl pocit, že se bruselští politici utrhli od reality a od problémů, které tíží celou Evropskou unii a občany jednotlivých zemí.
Lisabonská smlouva je modifikací evropské ústavy...Myslím, že v podstatě zvítězil pohled, který směruje Evropskou unii k dalšímu spojení s pokusem o vytvoření federace, případně superstátu, a vybudování silného mocenského centra v Bruselu. Podle mého názoru na to však členské státy nejsou připraveny. Navíc se domnívám, že to není dobrá strategie. Možná za sto nebo dvě stě let k něčemu podobnému dospějeme, ale s nadsázkou mohu říct, že se zatím nepodařilo sjednotit ani zástrčky a zásuvky v jednotlivých zemích Unie.
Já na všech setkáních, která jsou na úrovni předsedů parlamentů a také na bilaterálních jednáních, říkám jedinou zásadu: v celém počtu členských zemí jsou si všechny rovny. Pro mě má stejnou váhu francouzské, nizozemské i irské NE a jestliže v daném okamžiku od Irů neexistuje žádný signál, jak by situaci chtěli eventuálně řešit, tak je pro mě Lisabonská smlouva v daném okamžiku mrtvou.
Já s tím usnesením (nejvyššího orgánu ODS o zákazu předávání dalších kompetencí) nebudu polemizovat. Pro mě by toto usnesení mělo logiku před referendem a vstupem do EU. Největší podpora vstupu do Unie byla v referendu od příznivců a voličů ODS, takže jsme se zbavili určité části své suverenity. Toto je další krok, a ten postoj se bude v daném okamžiku vyvíjet. Se znalostí současného stavu nemáme důvod Lisabonskou smlouvu projednávat, protože neznáme stanovisko Irů....Mé měkké ANO však patřilo euroústavě, nepatří Lisabonské smlouvě.
Jestliže jsme členskou zemí Evropské unie a nemáme v daném okamžiku žádného dalšího partnera, který by se realisticky stavěl k tomu, jak má Evropská unie vypadat, tak pokud nechceme z EU vystoupit, budeme se muset přizpůsobit některým věcem, které přicházejí z Bruselu. Úkolem nás na úrovni parlamentů je posilovat roli národních parlamentů a vytvářet tak velký tlak, abychom se skutečně vrátili ke čtyřem původním pilířům EU (tj. volný pohyb osob, zboží, služeb, kapitálu).
Já vám povím příběh, který jsem osobně zažil a nebudu toho dotyčného, jednoho z nejvyšších evropských politiků, jmenovat. Když se ještě jednalo o tu slavnou ústavu, tak jsem mu ještě před francouzským NE položil otázku, co bude, kdyby některá země evropskou ústavu odmítla. Odpověď zněla - a ten dotyčný nebyl v žádném případě nepříjemný člověk - když to řekne velká země, tak bude mít problém Evropská unie, když to řekne malá země, tak bude mít problém ta země. Tento postoj mě velmi zarazil a je pro mě tím zdviženým prstem, abych byl stále v pozoru.
V momentě, kdyby tady došlo k prolomení restitučního data, a to je 25. únor 1948, a kdyby se tady otevřely všechny problémy majetkové z hlediska odsunu sudetských Němců a otevřela otázka Benešových dekretů, tak já budu první, který začne říkat „vystupme z Evropské unie."
Nemůžu to vyloučit, ani potvrdit (že by se stal prezidentem). Nevím, co bude za pět let. O tom já nechci spekulovat. Jinak - teď to říkám samozřejmě s nadsázkou - kdybychom se vrátili do doby Přemysla Otakara II., tak by to nebylo vůbec špatné a byli bychom slušnou středoevropskou velmocí.
Bože můj pohanský! Ten člověk by se měl stydět na Hrad byť jen pohlédnout a před prezidentem by měl provinile klopit oči.