Jistoty trpaslíků

Chtěl jsem najít obrázek, který by vyjadřoval postavení našeho státu k velmocem. Nepodařilo se: toho obra by bylo třeba řádově zvětšit, aby vystihoval realitu. Z toho rezultuje, že smlouva malého státu s velkým je vždy pouze o tom, aby malý věděl, co musí dodržovat, zatímco velký své závazky uzná jen do té doby, než by se mu zdály málo výhodné. Jedinou jistotu, kterou si malý je schopen smluvně opravdu zajistit, je, že musí poslouchat, jinak se velký nebude cítit vázán ničím, natož nějakým kusem papíru. Nic na tom nemění, že než to vybalí natvrdo, chvíli se předvádějí rituální právní tanečky. Když to zkrátím, absolutně jisté je, že veký a mocný stát jakoukoliv smlouvu se státem malým dříve nebo později poruší, pokud ji tedy nebude v drobnostech, jež by malému nikdy neprošly, porušovat kontinuálně od samého začátku.

Bezpečnost od paktu po zradu

Proto mi jsou k smíchu velkohubá prohlášení, že máme zajištěnu bezpečnost, jako nikdy v minulosti. Já se naopak domnívám, že od Bílé hory nebyla nikdy naše státnost v takovém ohrožení, jako je nyní. Rozpadem Československa začal v té době nepředvídaný proces eroze základů naší státnosti. Když jsme vstupovali do Evropské unie, byli jsme lákáni na volný pohyb kapitálu, zboží a pracovních sil. Dodnes se tyto ambice nenaplnily, naopak, velcí selektivně uznávají, co jim vyhovuje. Vzpomeňme, kterak Německo a Francie trvale beztrestně porušovalo fiskální pravidla nastavená Paktem stability, původně navrženém právě Němci. Malí členové za taková porušení dostávají tvrdé sankce. Kdo by si byl pomyslel, že strkáme hlavu do chomoutu federalismu, místo abychom užívali těch nenaplněných svobod.

Začíná se ukazovat, že po sjednocení Německa byla cílem jeho zahraniční politiky restaurace evropského pořádku před rokem 1918. Od počátku usilovali o rozbití Jugoslávie, jejíž základy státnosti po první světové válce byly analogické těm našim. Uznáním Kosova de facto i de iure se začínají tyto snahy dovršovat. Srbi nyní prožívají analogii Mnichova, byly porušeny něco víc než smlouvy - totiž rezoluce OSN, a přesto jim žádný velký stát nepřispěchal na pomoc.

Jak je to se smlouvami s velkými partnery, jsme se mohli sami přesvědčit v roce 1938 v průběhu výše zmíněné mnichovské zrady. Tehdy také Francie a Velká Británie porušily smlouvy. No a dalo se čekat něco jiného? Kdepak. Tak končí všechny smlouvy, které pro velké státy přestanou být výhodné. Kdo si myslí, že se v tomto historie mění, je naivní.

Sféry vlivu

Doslova mě vytočil Havlův servilní blábol o našem závazku vděčnosti USA, kerý bychom měli splatit radarem. Jak bych se vrátil do dob socialismu, když jsem stejná moudra slyšel pronášet tehdejší představitele o naší vděčnosti Sovětskému Svazu za osvobození. Přitom zde byl opravdu reálný podklad. Ale myslí si kdokoliv, že tehdejší spojenci umírali za naši svobodu? Chyba lávky. Byla válka a museli umírat za své národní zájmy.

A k té vděčnosti Američanům: Vždyť nás na Jaltě nechal Západ stejně jako Východní Německo spadnout do sovětské sféry vlivu. Nějaká pozdější epizoda v roce 1948 s Gottwaldem neměla na budoucí vývoj žádný vliv, protože bylo rozhodnuto dávno předem. Jen se nevědělo, jak, kdy a kým ke zvratu dojde, ale byl nevyhnutelný. A kde byli Američané v roce 1968, když nás okupovala Varšavská smlouva? Za železnou oponou!

Velký si prostě za malého pálit prsty nikdy nebude. Jednoduše si velcí hráči za zády těch malých vždy rozdělí sféry vlivu. Když se nedohodnou, nebo si někdo začne myslet, že je silnější, jsou války. Svět byl proto přes padesát let relativně bezpečný, že existovala nyní narušená parita sil. A oslabení jednoho soupeře vždy vede k ambicím protihráčů toho využít a zvrátit historii do podoby, kdy pro ně bylo rozdělení vlivu příznivější. Dobré jsou k tomu i historické reminiscence, nostalgie, historické záminky a pocity starých křivd.

Za pravdu mi dají ti, kdož pozorně sledovali vývoj kolem amerického radaru na našem území. Relevantní vyjednávání dávno probíhá jen mezi USA a Ruskem, a to zcela bez naší přítomnosti. Dokonce se bez nás jednalo o tom, jak a kým bude zabezpečena kontrola provozu. O radaru bylo rozhodnuto v okamžiku, kdy se Bush dohodl s Putinem, že Rusko vymění radar za to, že Ukrajina a Gruzie nebudou přizvány do NATO. Samozřejmě, že USA pak naoko přistoupení bývalých sovětských republik podporovaly.

Vysoká cena „bezpečí" při jednostranné orientaci

České „vyjednávání" o radaru se zúžilo na to, jak přijmout americké podmínky, aby to nevypadalo blbě. Údajně bude americké vojáky na našem území zavazovat naše právo. Je to směšné. Na papíře může být cokoliv, avšak svoje vojáky si USA budou hájit před cizí jurisdikcí, i kdyby je měli eskortovat silou. Vzpomeňme na tragédii lanovky u italského Cavalese z roku 1998. Stíhačka z nedaleké US základny podletěla visutou lanovku, což často prováděli vojáci pro zábavu a v rozporu s italskými předpisy, a kormidlem protnula tažné lano, takže kabinka s cestujícími spadla asi ze stometrové výšky, což zaplatilo životem 20 turistů. Italové usilovali o to, aby piloti byli souzeni v Itálii. Přestože se angažoval i Berlusconi osobně, piloti byli souzeni v USA a osvobozeni. Dovedete si představit, jak budou američtí vojáci vydáváni našim soudům? Povídali, že mu hráli.

S velkým je to vždy obdobné, i když se nejedná vždy o vojenskou moc. Přijali jsme v rámci EU tzv. evropský zatykač, jenž nás zavazuje vydávat i české občany do států unie, pokud tam jsou podezřelí z trestných činů. Náš stát to servilně plní. Člověk by čekal reciprocitu. Ale máte rozum? Že by nám Němci vydali svého občana? O tom by rozhodoval německý soud a negativní výsledek je nepochybný. Přece by Němce nevydali kamsi na Východ. Dokonce německý soud nevydal ani českého občana Roztočila, který nebyl jen podezřelým, nýbrž i pravomocně odsouzeným.

Dalším příkladem jsou české dluhy, které nadělal majitel cestovní kanceláře Fischer tím, že uléval peníze prostřednictvím leasingové firmy, již spoluvlastní, do Německa. Když skončil v Česku v konkurzu, stačilo mu dát sám na sebe konkurz i v Německu. A ejhle, německý konkurz má podle evropského práva přednost, což české soudy potvrdily. Za letadla, v konkurzu zablokovaná, teď hrozí, že budeme do Německa platit náhradu škody. Naproti tomu je rozsudek soudu z jiného státu unie přímo vykonatelný v ČR. A zkuste recipročně poslat exekutora do Německa nebo třeba do Španělska na základě rozhodnutí českého soudu. Budete pro srandu králíkům.

Multilateralita zajištění

Nejsme tedy vůbec v bezpečí, a to ani v době míru. Na nás klidně stačí mezinárodní arbitráže a evropské soudy. Bál se stejných následků Putin, když vyvlastnil zahraniční akcie Jukosu? Ani náhodou. Mezinárodní právo je tady pro slabé, aby „dobrovolně" plnili to, co silné plnit ani nenapadne. Jak tomu může malý stát čelit? Nesmí se paktovat jednostranně s jedním hegemonem. A to nejen proto, že dnešní hegemon zítřejším hegemonem vůbec být nemusí. Je třeba diverzifikovat i riziko zrady. Poštěkávání Topolánka za zády Bushe na Putina a celé Rusko je tedy nejen ostudné a hloupé, ale i kontraproduktivní.

Nejefektivnější je, udělat z Česka křižovatku zájmů těch velkých. Typově Švýcarsko je relativně v bezpečí, nejen pro svou neutralitu, ale především proto, že tam všichni mají své peníze. Měli bychom se snažit, aby investice a společné projekty u nás měly nejen USA a státy EU, ale i Rusko a Čína. Aby si na nás nikdo nedovolil, protože by ohrožoval zájmy zbytku světa i své vlastní. Na naivitu, přátelství mezi národy a spojenectví s mocnými zapomeňme.