Už dnes je v EU Německo věřitelem, který potápí ostatní ekonomiky. Na společné měně zákonitě vydělává jen silnější strana. Ta už nyní ale může navršovat jen pohledávky, tedy virtuální peníze. Jestli např. ECB „natiskne“ peníze kvůli krizi na Kypru, tak ony vlastně nepatří dlužníkovi (Kypru), ale věřiteli (Německu). Jestli se utratí na Kypru, aby tam lidi měli co jíst a za co žít, „zbohatne“ o další pohledávky konečný věřitel, tedy Německo.
Jak dlouho to takto může pokračovat? Jen tak dlouho, dokud bude u dlužníků co brát, než se situace pro obyvatele předlužených zemí stane neúnosnou. Kdyby tyto státy neměly euro, poradily by si samy. Natiskly by vlastní nové peníze, vyvolaly by inflaci, přes kterou by dluhy zaplatili tamní občané nejen svými vklady, ale i nákupy, zvýšily by úrokové sazby a nastala by devalvace k ostatním měnám, jež by zdražila dovozové zboží.
Bylo by to nepříjemné, ale řešitelné. Takto se autoregulačně ozdravují ekonomiky. Euro této samovolné terapii zabránilo. Kamufluje makroekonomické problémy tak dlouho, až se stanou neřešitelnými. Vždyť státy napojené na euro nemohou ani důstojně zkrachovat!
Systémovým řešením by byl buď rozpad eurozóny (doprovázený třeba přerazítkováním peněz), což euroapoštolové budou z politických důvodů oddalovat. Druhou alternativou by byl „nový počátek“, kdy by se věřitelé, tedy v konečném důsledku Německo, vzdali svých pohledávek. Na euru už přece i tak vydělali dost a z dlužníků další peníze nekoukají. Vzpomeňme třeba na řecké nákupy německých zbraní. Věřitel by měl přece doplatit na svou lehkomyslnost, s níž dodával platebně neschopnému zákazníkovi.
A tady je zakopaný pes. Na rozdíl od USA dosud všechny evropské strategie nepočítaly s účastí akcionářů věřitelů, tedy zejména bank. Stále se akumulují pohledávky, ale vlastnictví finančních firem se neředí. Pořád se hraje hra, že to nakonec předlužení dlužníci nějak uhradí. Ne-u-hra-dí!
Že teď na Kypru chtějí část peněz sebrat bohatým Rusům, berme jen za krátkozrakou epizodu. Nakonec na to doplatí jak Kypr, tak EU. A bude snaha, aby to stejně zaplatili nakonec ti nejchudší, protože těch je nejvíce.
Jenže nejde jen o Kypr nebo třeba o Řecko, Irsko a Portugalsko, ale také – a zejména! - o Španělsko a Itálii. Pokud by se tam vyhrotila situace, jak nyní sledujeme na Kypru, musela by nastoupit třetí alternativa, a to nějaká forma eurototality. Plíživě se už instaluje přes euroval, bankovní unii a fiskální unii. Jestli by měla podobu fašismu nebo komunismu, záleží na tom, zda by převážily zájmy finančníků nebo byrokratů. Já bych sázel na ten fašismus. Ten se ale bez nacionalismu neobejde, takže by stejně nakonec nastaly desintegrační tendence.
Pokud bychom chtěli dnešní situaci nazývat pravými jmény, tak vlastně už Německo anektovalo nejdříve Řecko a posléze Kypr. I když formálně se očekává dodatečný souhlas parlamentu, stejně rozhoduje Merkelová. Rozhoduje a uplatňuje tak jakousi věřitelskou správu na účet dalšího zadlužení ovládaných zemí. A odbočme a vzpomeňme na Irsko, jak vyděračsky byla protlačena Lisabonská smlouva. Holt dnes k imperiální nadvládě nemusí vyjet tanky... Dlouhodobě to je však neúnosné. V Itálii už voliči vypráskali kolaboranta Montiho.
Zopakujme si všechny možnosti řešení: (1) Rozdělení měn, (2) odpis pohledávek, (3) totalita. První možnost neprojde z politických důvodů. Druhá možnost neprojde kvůli moci finančních kruhů. Nejpravděpodobnější bude pokus o totalitní – a v konečném důsledku sebevražedné – řešení.
Situace vyvolaná diletantstvím už došla tak daleko, že nemá dobré řešení. Čím dříve se EU rozpadne, tím menší budou konečné škody. Jejich bilance je tragická už dnes.
Ceterum autem censeo Unionem Europaeam esse delendam!