Už několik let sice bývám ve finále ankety o Blogera roku, tentokrát jsem to ale opravdu nečekal (a nemyslím to jako Karel Gott).
To, že jsem se umístil na sedmém nebo osmém místě, je pro mě výhrou. Nejsem na očích jako VIP, nejsem členem strany ani jiné zájmové skupiny, nemám profil a „přátele“ na Facebooku, kritizuji politiky odleva doprava a v průběhu ankety jsem dokonce přišel o právo diskutovat. Opravdu jsem byl přesvědčen, že jsem byl bez šance.
Jsem příjemně překvapen, že se našlo 54 lidí, kteří mi dali hlas. Podotýkám, že nevím o nikom v rodině, mezi přáteli a na pracovišti, kdo by byl registrován a mohl hlasovat. Mám několik - snad - příznivců, které osobně neznám a kteří mě pravidelněji podpoří v diskusích jako jsou: Míla Šula, Jarmila Černá, Jan Chrástek, Zdeněk Mašek, Miloš Dvořáček, Jarda Chovanec, Marcela Nečasová, Vladmír Ševeček a pár dalších. To ale neznamená, že bych si činil nárok na jejich hlasy.
Opravdu je pro mě „zázrak“ a zadostiučinění, že tolik anonymních lidí mě mezi těmi tisícovkami blogerů považuje za nejlepšího. Rdím se samým ostychem :-)
Pod mými články totiž exhibuje jiná „partička takydiskutérů“, která se chodí strefovat ne do článku, ale do autora a na níž působím jako červený hadr na býka. Pod tím dojmem by to mohlo vypadat, že mají navrch. Jenže je to tím, že do špíny, kterou kolem sebe šíří, se normálním čtenářům nechce a já se jim nedivím. O to více si cením těch srdnatých, co za mě riskují své diskusní „životy“ či těch, co mě mlčky karmují nebo dokonce mě vybrali v anketě.
Ještě jednou jim děkuji. A také gratuluji vítězům a myslím, že letos to dopadlo nad očekávání dobře. Z ceny pro Láďu Větvičku, který se letos překonával, mám radost zvlášť.
PS Dnes jsem ještě napsal článek „Schwarzenberg má štěstí, o jeho tělní orgány rvačka nebude“.
