Lisabonský syndrom: bolševické ANO

  Prý Irsko potřebuje čas na vlastní analýzu toho, co referendum znamená. Svatá prostoto, jsou ti politici opravdu tak natvrdlí, nebo bezpáteřní? Je to jednoduché: NE nemůže znamenat nic jiného než NE a pravý opak souhlasu s Lisabonskou smlouvou.

Představme si, že by britský ministerský předseda Gordon Brown do Bruselu přivezl čerstvé ANO, které mu vystavila Sněmovna lordů, a prohlásil by, že potřebuje čas na analýzu, co toto rozhodnutí znamená. Přitom tady by to bylo zcela na místě. Britská horní sněmovna je reliktem absolutismu a nikterak neodráží demokratické pořádky, jak je Evropané chápou. Jejich legitimita nepochází od lidu, ale od panovnice. Lordi měli navíc vždy tendenci se více spojovat na bázi modré krve než na národním principu. Takže to znamená jen tolik, že nějaká úzce vymezená skupina podpořila proti zájmům většiny nějaký elitářský projekt.

A tak je to ve všech zemích, kde pokoutně dochází nebo už došlo k ratifikaci. Je tomu tak proto, že po francouzském a nizozemském NE bylo použito nečistého triku, kdy byla „evropská ústava" přestrojena do nového kabátu, ve kterém, když to nešlo hlavním vchodem, se snaží proniknout do jednotlivých států zadními dvířky, kde u klik čekají devótní politici. Nepochybuji o tom, že kdyby se rozhodovalo všude o Lisabonské smlouvě v referendech, že by aktuální skóre vypadalo zcela jinak. Takovým podfukem se snaží eurokrati dosáhnout co nejvyššího skóre, nejlépe 26 : 1, v neprospěch Irska, aby výsledku použili jako klacku na Iry.

Ale nenechme se zmást. Ten klacek by nedopadl jen na záda Irů, ale všech občanů v celé Evropě, kteří by se stali jen předmětem manipulace a jichž by se nikdo nezeptal ani na názor, zda si chtějí nechat ukrást svou vlast na margo amorfní evropské struktury byrokratů. Přiznávám, že jsou i zastánci evropského superstátu. O nich si myslím, že jen nedomysleli, jako ostatně všichni nadšenci, co propadli nějakému budovatelskému mýtu, celý dosah takových neorganických zásahů do evoluce. Ale většina Evropanů má jistě zcela jiné představy. A často velmi neslučitelné, což je normální a inspirativní.

Ukazuje to třeba probíhající mistrovství Evropy v kopané. Ne že bych byl přívržencem projevů národního cítění prostřednictvím davových poskoků, ale přece jen to obnažuje, jak je nacionální cítění až geneticky zakořeněno v populaci. Jak se říká, nasává se s mateřským mlékem. Kdo by to chtěl podceňovat, zadělává tím jen na potenciální války nebo přinejmenším na vybuzení dřímajícího nacionalismu. Nacionalismus nemá prostor, pokud žádná národnost nemá pocit, že je válcovaná nějakou jinou.

Kdyby došlo k tomu, že EU by nefungovala na průniku toho, co je je společné všem, ale na hlasování bez práva veta, jednoznačně by to zahnalo voliče malých zemí do kouta. Ať by ta kvóra byla nastavena jakkoliv, vždy by mohli být přehlasováni. Je nerealistické očekávání, že by se to mohlo brát  jinak než nacionalisticky v okamžiku, kdy by nějakému státu byla třeba v zásadní věci vnucena cizí vůle. Naopak voliči velkých států by získali větší moc, protože jejich politici by měli nevyhnutelnou tendenci uplácet své voliče úlitbami na úkor států, kde nejsou voleni.

Podívejme se už dnes, jak funguje evropská zemědělská politika, která je ve vleku francouzské a taky třeba polské malovýroby. Neexistuje síla, která by to zvrátila a nastavila spravedlivé poměry. Ty milióny protestujících nebo stávkujících zemědělců ve velkých zemích působí jako odstašující síla všech reforem. Pak politici hledají u jiných velkých členů spojence, aby se prosadila nějaká lokálně výhodná, to jest globálně nevýhodná, pravidla. Pak fungují dohody, že Němci budou podporovat francouzskou zemědělskou politiku výměnou za francouzskou podporu výhod, jež zase požadují němečtí voliči.

Jen voliči v malých státech budou mít smůlu, protože jejich zájmy nebude mít sílu vyjednat žádná skupina politiků, ať by se rekrutovala z kterékoliv strany. Momentálně je takovým strašákem nevinně znějící heslo harmonizace daní, která by v zájmu velkých a ekonomicky neohrabaných členů přistřihla křídla menším a  pružněji reagujícím ekonomikám nových členů.

Nyní jsou přece jen těmto tendencím nastaveny mantinely v podobě toho, že každý člen má právo veta. Není to nic jiného, než že společná politika buď bude vyhovovat všem, nebo jednoduše nemůže být považována za společnou. Odhlížím od toho, že to je ideální stav, který je v praxi i dnes narušován nátlakovými metodami, kterým často málo zásadoví politici podléhají, aby nestáli „mimo hlavní proud". Jakmile však tyto mantinely padnou, sbohem demokracie v malých zemích.

Irsko o tom vypovídá už dnes. Řekli jasné NE. Ale pro eurobyrokraty nemá stejnou váhu jako NE francouzské ani nizozemské. A to ještě EU funguje - alespoň formálně - na principech jednomyslnosti s právem veta. Dovedeme si vůbec představit, co by se stalo, kdyby tato pojistka padla?

O problematice jsem již psal zde, zde, zde, zde, zde a zde.