Začal s tím Havel a jeho ctitelé, když si přisvojili, zprznili a zprofanovali slova „pravda“ a „láska“ orwellovským způsobem. V tomto newspeaku je „pravdoláska“ výsměchem původním pojmům.
Jak je psáno v Orwellově románu 1984: Ministerstvo lásky provozuje mučírny, Ministerstvo pravdy se programově zabývá lhaním, Ministerstvo míru připravuje a řídí válku, ekonomika Ministerstva hojnosti vede k hladomoru. Člověk cvičený v tzv. doublethinku v tom ale nevidí spor.
U Havlovy rozporuplné osoby všechna ta licoměrnost vzala svůj počátek. Byl to salónní levičák, který ovšem rozporuplně inklinoval k elitářství. Společnost naočkoval tím, že existuje kasta vyvolených, která bez ohledu na stranickou příslušnost je povolána určovat, co je pravda a koho máme zahrnout láskou. Jako guru pravdolásky si přivlastnil patent na pravdu v její karikované podobě jakési lžipravdy. Jeho láska rovněž měla falešnou podobu vyjádřenou kýčovitým srdíčkem, avšak projevující se podporou „humanitárního bombardování“. Havel by býval mohl okamžitě dělat hlavní postavu Orwellova Ministerstva míru.
To mě napadá vždycky, když vidím to farizejství a pokrytectví, které zachvátily celou mainstreamovou politickou i mediální scénu, a to bez ohledu na to, o kterou parlamentní stranu se jedná (psal jsem o tom zde). Stálým opakováním je některým pojmům účelově přisuzován význam, který vůbec nemají. Spoléhá se přitom na jakési fixované spojení v mozku na principu nepodmíněných reflexů, které zcela míjí šedou kůru mozkovou.
Uvědomil jsem to opakovaně, a to na základě diskuse k mému předchozímu článku: „Eurorealista – odpornější tvář eurohujera“. Pan Miroslav Petr mi napsal: „Podle autora jsem euroskeptik. Ve skutečnosti jsem eurorealista. Nejen já, ale 99% "euroskeptiků". Proč? Protože realista vidí realitu. = skutečnost, fakta. At jde o stále se zvyšující zadluženost, nezaměstnanost, zvyšující se daně, stálé zdražování. Stačí tyto ekonomické údaje. Nemluvě o nesmyslném obtěžování soukromého života a v podnikání různými regulacemi,zákazy, příkazy...“.
Pan Petr má samozřejmě pravdu a já jsem si uvědomil, že eurorealista je další pojem, který byl znásilněn a přisvojen způsobem, který popisuji výše. Také z mého odkazovaného článku vyplývá, že tzv. eurorealista (tj. ten, jenž si onen pojem neprávem přisvojil), je vlastně jen převlečený eurohujer. Samozřejmě, že pravý eurorealista (tj. ten, jenž vidí skutečnou realitu EU) je někým jiným, jak to výše charakterizoval pan Petr. Proto doporučuji, co nejméně se ohánět přídomkem „euro“.
Dnes bych ještě k tomu doplnil další komentář. Ti, co sami sebe neoprávněně označují za eurorealisty a jsou vlastně latentními eurohujery, skrývají svou pravou podstatu tím, že občas kritizují nepopulární věci, jež nám z EU padají na hlavy. A však v principu jsou přesvědčeni, že realita v Evropě se odvíjí od nezastupitelné potřeby integrované EU. A tady už právě stojí mimo realitu!
To, co pokrytecky kritizují, totiž nejsou jen nějaké dílčí a odstranitelné excesy typu pomazánkového másla, nýbrž naopak organickou a nevyhnutelnou součástí zhoubné integrace. Čím více bude integrace, tím více bude těchto excesů na úkor nejrůznějších svobod a tím méně bude faktické demokracie spočívající ve vlivu občana na fungování... chtělo by se napsat státu, ten je ovšem rozkládán. Také o tom jsem psal nedávno zde.
V této souvislosti se zmíním ještě o dalším, teď zvlášť populárním, mýtu, na který s oblibou nyní ti falešní eurorealisté naskakují. Prý musíme hájit konečně své zájmy tím, že budeme spolupracovat. Pak prý mnohé prosadíme. Odhlédněme od toho, že je směšné s naší jednoprocentní silou nevnímat tuto vyjednávací a hlasovací realitu. Jenže spolupracovat dle nich znamená, že nebudeme dělat potíže tam, kde zatím ještě existuje členské právo veta. Proto se dělá vše pro to, aby salámovou metodou utužovaná integrace tento znak státní suverenity odstranila. Pak už se ovšem pojem „spolupracovat“ dá přeložit jako „kolaborovat“. Jen pak přestaneme být „potížisty“.
Ještě se vrátím k realitě Evropy. To zmatení pojmů došlo dokonce tak daleko, že Evropská unie si uzurpovala pojem „Evropa“. Vzhledem k tomu, že se jedná o název kontinentu, jde o drzost nebetyčnou. Snaží se tím vyvolat dojem, že ONI jsou Evropa. Že není přípustná jiná realita Evropy než pod křídly EU. Kdo přemýšlí o jiné variantě, „vyhánějí“ ho z Evropy až kamsi do Ruska. Zase se tímto snaží vyvolat asociaci na úrovni Pavlovových psů: Řeknou „Evropa“ a všichni začnou slinit nad Evropskou unií.
Skutečná realita Evropy à la EU je bez klapek na očích zjevná v Řecku, Španělsku či na Kypru. Eurozóna a společná měna kamuflující vnitřní předluženost je toho výrazem, což předznamenává neradostnou perspektivu. Ovšem to je nic proti tomu, jakou realitu EU pomáhala vytvářet na Ukrajině. Příznačné je, že na tom jejich pseudorealismu nejvíce vydělal realista Putin.
