Po irském odmítnutí Lisabonské smlovy přešel nátlak sjednocovačů ve vydírání a dokonce ve výhružky. Irské voliče chtěli mlátit holí s 26 vruby tak dlouho, až se podvolí. Když jim jednotu federalistické fronty narušil prezident Klaus a nečekaně i Kaczynski, přitvrdili.
Aspoň nám předvádějí, jaká demokracie by nás v EU podle jejich not čekala. Vytáhli k tomu z rukávu falešného hráče kartu dalšího rozšiřování unie, zejména o Chorvatsko. Vyhrožují, že dokud se Irsko, Česko a teď i Polsko nepodvolí, nepřichází rozšiřování v úvahu. Chtějí tím postavit Chorvaty, ale i Srby a Turky proti výše vyjmenovaným odpadlíkům. Je to směšné z několika důvodů.
Zaprvé, Chorvati jsou chráněnci Němců (viz neblahé historické reminiscence), kvůli nimž Němci spolu s Italy a Rakušany pomáhali rozbíjet federativní Jugoslávii. Nikdo si nepřeje Chorvaty v EU více než Němci. S těmito výhružkami ať tedy na nás nechodí. Navíc Srbové vůbec tak jednoznačně po EU nebaží (vždyť to jsou okupanti).
Zadruhé, v dokumentech EU se píše „V prosinci 2000 se zástupci členských států EU na zasedání Evropské rady v Nice dohodli na revizi Smlouvy o EU a Smlouvy o ES, jejímž cílem bude připravit Evropskou unii na příští rozšíření." Existuje tedy právní rámec dalšího rozšíření a kdo tedy rozšiřování pod jakoukoliv záminkou blokuje, činí tak na svou, nikoliv cizí odpovědnost.
Zatřetí, i Česká republika v referendu rozhodovala o přistoupení k Evropské unii na základě smlouvy o přistoupení ČR k EU. Jestliže se podmínky, na základě kterých bylo rozhodnuto o přistoupení k EU takto zásadně Lisabonskou smlouvou mění, není to možné jinak, než zase referendem. O přistoupení k takovéto unii občané nehlasovali. Proto je na místě považovat za neplatné ratifikace v těch zemích, kde Lisabonská smluva „prošla" bez referenda, jedná se tedy o všechy dosavadní ratifikace. Všichni vědí, že jde o podfuk, vymyšlený jako poučení z krizového vývoje při krachu euroústavy v samotné Francii a v Nizozemsku.
Začtvrté, neuvěřitelné drzosti se dopustil francouzský ministr zahraniční Bernard Kouchner, který prohlásil, že Unie bohužel nemůže vyměnit Čechy za Chorvaty nebo Srby. Od doby, kdy nám Chirac radil mlčet, je to další velkopanský vzkaz, za který by se nemusel stydět ani Brežněv, neblahé paměti.
Zapáté, podle agentur EFE a DPA Paříž také pohrozila Česku, že se může ocitnout v izolaci v době svého předsednictví, pokud zmrazí ratifikační proces. Podle jiných vyjádření se máme ocitnout v „koutě" EU. To je neuvěřitelné, jak funguje demokracie v EU podle kuchařky jejich hegemonů. A to ještě „Lisabon" neplatí!
Zašesté, některé zjevné hrozby by nás měly vážně varovat. Když 1. května v Cáchách Angela Merkelová přebírala cenu Karla Velikého, tak v oslavném projevu Nicolas Sarkozy vyzdvihl paralelu mezi Karlovým impériem a EU a prohlásil doslova, že jádro Francké říše bylo zároveň německé i francouzské.
Zasedmé, objevují se šílené návrhy na euroregiony napříč státními hranicemi, na nichž je vidět, jak si Německo a Francie parcelují Evropu. Těmto spádům neušla ani velká Británie. Jestli to budeme bagatelizovat a necháme tomu volný průběh, tak nás ještě ten Schengen vyjde draho.
Všechno zlé je k něčemu dobré. Ten povyk kolem „Lisabonu" jen ukázal, že i dosavadní míra integrace už jde nad rámec demokracie. Takže tato smlouva by měla rovnou přejít do historie jako bod návratu k původním - zatím nedosaženým - hodnotám Evropského společenství.
Mám ještě jednu poznámku: Žijeme pod tou propagandou, která podobně smýšlejícící nazývá čecháčky, teprve necelých 20 let. A už je tady spousta lidí - a budou mi nadávat -, kterým státní útvar, jenž nám zanechali předkové, už nic neříká a jsou nadšeni integrací až za hranicí zdravého rozumu. To, zač celá staletí byli lidé schopni obětovat své životy, je pro ně bezcennou přežilou historií, patřící do starého železa. Masaryk se musí obracet v hrobě. Jak omezené, jak hloupé, jak nebezpečné! Jaká ignorace historických mement! Takto se vytváří úrodná půda pro skutečný nacionalismus, končící válkami.
Naposled jsem o problematice psal zde.
