Většinou se zdravým rozumem páně Okamury souhlasím. Tentokrát se mu však jeho veleúspěšný článek nepodařil.
Má polemika se týká tohoto článku: "Co s tím Babišem?"
Je v něm sice znát dobrý úmysl pana Okamury, aby stát fungoval lépe, ale je plný floskulí typu: „Ne napravo, ne nalevo, ale dopředu.“
Úloha státu
Zásadně nesouhlasím s jeho voláním po silném státu. Stát se nám už i tak plete do života příliš. On jej sice chápe jako garanta práva a spravedlnosti i ochránce chudých, ale to je naivní představa. Silný stát vždycky uplatní svou moc proti svobodám občanů.
Stát by měl být silný navenek, ale uvnitř by měl mít absolutorium svobodný občan. Ano, bezpečnost a oblast spravedlnosti jsou opravdu klíčové pro svobodné občany, jenže stát vždy nejdříve upevňuje své mocenské struktury na úkor občana. Už nyní nás chce šmírovat na každém kroku, dokonce i prostřednictvím lékařů, ale přitom právě oblasti vnitřní bezpečnosti a spravedlnosti jsou nejvíce zanedbané. A tak nezaměňujme nápravu nefunkčnosti státu s jeho posílením.
Dále zásadně nesouhlasím, že stát má být řízen jako firma. Kdepak! Jeden můj kolega manažér v nadsázce říkával, že nejúčinnější firemní systém řízení je fašismus. Tam se musí bezvýhradně poslouchat nadřízeného. O nějaké demokracii nemůže být ani řeči, pokud nechce firma zkrachovat. Ano, jde to dělat lidským způsobem, ale nikdy nemá – a nemůže mít - zaměstnanec ve firmě práva zaměstnavatele. Kdybychom měli být takto řízeni i v mimopracovním životě, byla by to tragédie.
Pan Okamura zřejmě měl na mysli hospodaření státu, které se bez odborníků neobejde. Ale trochu si odporuje. Ochrana chudých nejde s firemním řízením dohromady. Nedá se nic dělat, ale politickému zadání se ani tady nevyhneme. Také nemám rád dělení na pravici a levici, ale spíše na liberalismus a etatismus. Pan Okamura se de facto přihlásil k etatismu, já jsem duší liberál. A ohrazuji se předem proti tomu, že liberalismus bývá často začleňován pod levici. To spíš etatisté spoléhají na pečovatelskou roli státu.
Článek pana Okamury je plný hezkých frází. Já nepochybuji o tom, že to myslí dobře. Nepochybuji o tom, že kdyby člověk jeho typu byl dejme tomu ministrem financí, že by se choval zodpovědně. Jsem přesvědčen, že takový člověk by ani nekradl. Ale v tom je pan Okamura naivní. On se domnívá, že všichni mocní by v silném státě se chovali a uvažovali stejně. Ano, máme tolik rezerv, že zvýšit štábní kulturu ve státě by bylo možné. Ale není dobré zakládat politiku a řízení státu na utopii, že stát, který má ve svém čele lidi z masa a kostí, své moci nezneužije.
Souhlasím s ním, že je škodlivá přílišná stranickost. Ale proč? Protože se strany dělí do dvou táborů. Jejich voliči pak v mnohém připomínají fanoušky sportovních klubů, kteří nedokáží být objektivní a vlastní prohřešky bagatelizují. Jak z toho ven?
Je třeba otevřít politickou soutěž co nejvíce stranám, které by odrážely strukturu společnosti. Teprve pak by bylo možné hovořit o tom, že máme vládu, jakou si zasloužíme. Já jsem si ani jednu z dosavadních vlád nezasloužil! A zase jsme u síly státu. Kdyby parlament byl rozvrstven do mnoha stran, padla by ta bipolarita, kdy vítěz bere vše, aby to oponent, až se ujme vlády zase on, postavil na hlavu. Musely by se hledat dohody ad hoc. Že by takových průniků bylo méně? No a co?! Bylo by méně zákonů, méně omezení, méně občanské šikany. Na druhé straně si myslím, že by padla ideová předpojatost odmítat z principu návrhy protistrany a tak by se většinově akceptovatelné a obecně prospěšné zákony prosadily i za cenu kompromisů.
Stejně jako pan Okamura i prezident Klaus volá po silném státu. Je to jedna z mála věcí, kde s ním nesouhlasím. Ale prezident si uvědomuje, že by to muselo být spojeno s bonusem pro vítěze voleb. Já se domnívám, že by tomu mělo být právě naopak a měla by se zrušit jakákoliv uzavírací klausule pro malé strany. Psal jsem o tom už před dvěma lety v článku „Můj recept II. (převratný návrh pro záchranu demokracie)“.
Role Babiše
Takže z toho pohledu, ať klidně pan Babiš obohatí naši politickou scénu. Těch pár poslanců, které získá, to by ničemu neuškodilo. Kdyby ovšem vyhrál volby, jak se – podle mě nerealisticky – naparuje, považoval bych to za pohromu. Já k Babišovi tak tolerantní jako pan Okamura nejsem. Až ironicky mi vyznívá jeho předpoklad, o co Babišovi jde: „bezesporu v prvé řadě chce, aby mohl pracovat bez závislosti na tom, koho je třeba podmáznout.“
Tak to je ten pravý. Ano, každý mafián, který zbohatne, naráz chce hrát roli svědomitého občana, protože potřebuje, aby zákon chránil, čeho dosáhnul. Nemyslím si, že Babiš je mafián, i když zaměstnávání Randáka a jeho bývalé pletky s StB velí k obezřetnosti. Ale málokdo měl nálepku podnikatele natolik přisátého na ČSSD (Gross a další). Málokdo tolik těžil z dotací na ekologické zvrácenosti. A že platí 600 miliónů na daních? U třetího nejbohatšího podnikatele v republice s celou sítí firem to je relativně dost málo.
Jako varovný vidím také „program“ hnutí ANO 2011. Každý z bodů bych sice mohl podepsat: „Chceme funkční a právní stát. Chceme spravedlivou a nezadluženou společnost. Chceme budoucnost bez korupce. Chceme výkonnou veřejnou správu. Chceme lepší budoucnost pro své děti.“ Ale jak toho dosáhnout, Babiš neuvádí. Jako reklamní slogan je to dobré, ale velmi prázdné. Jediná garance má být v Babišovi – vítězi revoluce, jak o sobě sám prohlašuje. Už to by jej mělo diskvalifikovat. To i Putin má propracovanější nabídku.
Pane Okamuro, spoléhat na zdravý rozum i morálku tam, kde jde o moc a sobectví, je stejně naivní a škodlivé, jako ideologická předpojatost. Teď nemám na mysli jen Babiše, ale fungování státu. Nejde tolik o lidi, ty nevyměníme, jako o liberální systém, v němž se mohou ti rozumní a morálně způsobilí prosadit.
