Dlouho jsem nemohl pochopit, v čím zájmu je „politická korektnost", jež se zvrhla až v pozitivní diskriminaci. Odpověď mi dalo heslo „rozděl a panuj".
V demokracii platí - aspoň ve volbách - diktát většiny. Většina je sice amorfní, převážně neakceschopná i nepříliš moudrá, ale občas podlehne davové psychóze a nebezpečné aktivizaci jaksi spontánně, aniž by politici ten společenský pohyb měli pod kontrolou. Pak to vede k nadbíhání politiků společenské poptávce, tedy k populismu, jak nám to předvádí Paroubek a snaží se kontrovat i Topolánek. Politici však neradí běží za vozem, jenž musí dohánět.
Dobrou preventivní medicínou je na to atomizace společnosti. Pořád jsem nemohl pochopit, k čemu je evropským politikům taková benevolence k přistěhovalectví, zejména z cizorodého arabského prostředí. Říkal jsem si, že přece i nebezpečí islamizace a dokonce i zavlečení terorismu musí být proti zájmům každého evropského politika. Pak mi to došlo, hraje se tady vyšší hra.
Jde o ovládání mas. V globalizovaném světě a ve věku internetu a mobilů tady více než kdy jindy hrozí variace na marxistickou výzvu „proletáři všech zemí, spojte se". A oni se proti tomu chtějí spojit právě mocní tohoto světa, ona privilegovaná samozvaná menšina, aby jim demokracie příliš nepřekážela. Tato integrace má zatím kontinentální aspekt, jehož výrazem v Evropě se stává EU.
Co je možné učinit ve formálně demokratických podmínkách proti nadvládě většiny? No přece rozdrobení té většiny do menšin. A osvícení integrátoři už se stylizovali jako „korektní" politici v otevřené společnosti, kteří se neohroženě berou za práva těchto menšin. Aby většinovou společnost pacifikovali, vymysleli pozitivní diskriminaci.
Jsou jim k tomu dobří i Cikáni. Ti by pod tlakem většiny, pokud by se důsledně měřilo stejným metrem, nakonec postupně - i když v dlouhé perspektivě - byli donuceni přijmout vzorce chování, jak je uznává většinová populace. Není to v barvě pleti, jak dokázali v USA, kde není Obama výjimkou úspěšného barevného občana. A tady nastupuje pozitivní diskriminace, která tuto menšinu ohraničuje, aby se nestala součástí většinové společnosti.
V některých evropských zemích mají Cikánů málo, tak si tam doslova zvou Araby, Turky nebo jiná etnika z míst, kulturně a hodnotově co nejvzálenějších. Těmi přistěhovalci se dále rozmělní většinová společnost. Politici pak vezmou menšiny v ochranu takovým způsobem, že vytvoří zákonitě na protipólu xenofóbní menšinu. A cíle je dosaženo - společnost je rozdělena.
Ve stejném duchu je možné postavit ženy proti mužům. Stačí nahradit tradiční hodnoty soužití novodobým genderem a na jedné straně se generují potrhlé feministky a na druhé straně nesnášenliví „macho" chlapáci. A naši spasitelé se mohou přidávat na jednu či druhou stranu podle okamžitých politických motivací.
Stejně tak je možné začít protěžovat a propagovat 4% menšinu co do sexuální orientace. Dá se jim prostor v médiích, který násobně překračuje jejich podíl, a opět to vede na jejich straně až k exhibicím těchto preferencí a na druhé straně to stejně tak nezbytně vybudí odpor i u jinak tolerantních lidí.
Vrcholem všeho je pak Evropská unie. V ní bude každá národní většina pouze globální menšinou. Samozřejmě malé národy to pocítí nejvíce. Podíl Čechů na demokracii EU bude mít poloviční zastoupení, jako podíl lidí s poruchou sexuální orientace (kolem 2%). A pouze „ti nahoře" budou „politicky korektně" formou pozitivní diskriminace rozdělovat svou přízeň žádoucím menšinám podle aktuální situace a zájmů vyvolených.
Takže projekt je jasný. Místo demokracie nastolit osvícené vůdce, kteří se postaví do čela všech menšin a podle potřeby budou určovat, co je „politicky korektní" a kdo právě zaslouží dobrodiní pozitivní diskriminace. A kdyby se nějaká menšina chtěla utrhnou z řetězu, vygenerovali si přece nácky, kteří jim - tedy nám ostatním - dají přes hubu.
