Chovejme se už ekologicky a zrušme EU!

Nebo alespoň vystupme z toho rozmařilého a extenzivně se chovajícího spolku. Ušetříme tak mnoho přírodních zdrojů, peněz i životního prostoru, v němž se realizuje svrchovanost osobní i státní.

Není náhodou, že soudržnost EU se začíná hroutit právě v polisaboské éře tuhé nadnárodní centralizace. Řecko je jen vrcholem ledovce. Tento trend k neodvratnému rozpadu nebudu v tomto článku více komentovat, protože jsem tak učinil naposled třeba zde a zde. Chtěl bych jen poukázat na zákonitost takového procesu, a to nejen podle zákona akce a reakce, ale i u vědomí toho, že diverzita je zdrojem evoluce.

Tento článek však si klade za cíl upozornit na to, jak právě Evropská unie se stává jednou z největších překážek jednoho z jejich hlavních cílů – zlepšování kvality životního prostředí. Nebudu zde opakovat mnohokrát provařené téma, že počínaje žárovkami a konče bionaftou jsou tato opatření jen politikou utrácení veřejných peněz, a to s negativní energetickou bilancí. Dieselové agregáty, které osvětlují fotovolvatické články vyrábějící předraženou elektřinu, již všichni budeme nuceni zaplatit, budiž obžalobou a posledním mementem.

V tomto textu si však kladu za cíl připomenout i rozmařilost samotné EU, která je výsměchem všem úsporným opatřením. Vedou se spory o to, kolik EU vlastně zaměstnává lidí. Tady se odhady pohybují mezi 40 a 200 tisíci lidí. Jen Evropská komise zaměstnává kolem 35 tisíc lidí, Evropský parlament řádově 10 tisíc lidí. Ale jsou i rady (ministrů i hlav států), komise, skupiny, výbory, agentury, experti, auditoři, poradci, asistenti, soudci, bankéři, ombudsman, „prezident“ s aparátem, „ministr zahraničí“ se svým servisem, diplomatická zastoupení, mise, bezpečnost a tak podobně. Je to nekontrolovatelný propletenec marnotratnosti a klientelismu.

Nesmíme zapomenout ani na administrativu v členských zemích, která počínaje ministerstvem prorůstá až do nižších pater státní správy a zasahuje i čistě soukromé - na systému parazitující - agentury. A zase, nechci se šířit o neefektivitě takového přerozdělování přes uměle vytvořený vyšší stupeň. Ale jistě to jsou v členských zemích až statisíce lidí, kteří se přiživují na tom, že „dělají“ pro Unii. Přitom jen odčerpávají veřejné zdroje na vnitřní chod tohoto molocha, který navíc kolem sebe plánovitě vytváří bariéry pro iniciativu, konkurenci a pokrok.

Nejde o nic nového ani nepředvídaného. Shrnul to známým způsobem už Parkinson, kdy konstatoval, že počet úředníků roste o 5 až 7 % ročně bez ohledu na to, kolik práce mají vykonat. Vysvětluje to působením dvou sil: (1) Úředník stoupá v kariéře, jak přibývá jeho podřízených. (2) Každý úředník přidělává práci ostatním. Tento proces sice sám o sobě strop nemá, ale zákonitě to vždy musí skončit zhroucením systému, který zahltí sám sebe. Rakovina nebují, až usmrtí hostitele.

Vraťme se ke vlivu na životní prostředí. Dovedete si představit, kolik stromů navíc padne jen proto, aby si ty desetitisíce lidí vyměňovaly dokumenty? Dovedete si představit ty tisíce nalétaných kilometrů do Brusele a zpět? Každá asistentka má doma rodinu. Stejné je to třeba s telekomunikačním provozem. A tak bychom mohli pokračovat a mapovat energetickou náročnost různých schůzí a zasedání, jejichž jediným výsledkem je další úbytek svobod nás všech.

Vrcholem hraničícím s nebetyčnou drzostí pak je každoměsíční 500 kilometrů dlouhé stěhování asi 5 tisíc lidí do Štrasburku, které stojí evropské daňové poplatníky kolem čtvrt miliardy eur ročně. Ale nejde jen o tuto sumu, ale i o náklady na správu duplicitního vybavení a servisu Evropského parlamentu. Opravdu příznačné - ekonomicky i ekologicky!

A co z těch lidí za to vypadne? Naposled třeba vymysleli, že by od roku 2015 měly všechny dodávkové automobily mít omezovače rychlosti na 120 km/hod. Prý kvůli úsporám CO2. To už z nás dělají blbce. Třeba sopka se omezit nenechá. Nehledě na to, že kysličník uhličitý je neškodný přirozený produkt metabolismu všech aerobních organismů a jeho vliv na klimatické změny je neprokázaný. A snížení maximální rychlosti ještě automaticky neznamená žádné úspory, protože závisí především na stylu jízdy.

Když je na dálnicích povolená rychlost 130 km/hod., tak hranice jen o 10 km nižší bude nejen na překážku plynulosti silničního provozu, ale také ke vzteku. Do těch „úsporných“ propočtů je třeba zahrnout palivo spotřebované akcelerujícími a zuřícími řidiči, kterým se tyto dodávky připletou pod kola. Půjde také o snížení bezpečnosti nejen tímto stresovým vlivem, ale také tím, že řidičům vozů s omezovačem bude odepřena rezerva výkonu při mimořádné dopravní situaci.

Kdyby každý byrokrat ve svém okolí méně mrhal pracovními pomůckami, materiálem, osvětlením, telekomunikačním provozem, cestováním, tak...Ano, už zmíněný Parkinson přišel na to, že to je pošetilá myšlenka.

Jediným východiskem – k tomu ekologickým! - je zrušení EU.

Ceterum autem censeo Unionem Europaeam esse delendam!