Jardo Holíku, věřím Vám. Plně se uzdravte!

Jaroslav Holík byl a je srdcař, jakých bylo málo. To platilo o jeho kariéře úspěšného hokejisty i trenéra, obojí na reprezentační úrovni a s titulem mistra světa. Teď leží se zlomeninou krčku a zřejmě v dosti vážném stavu v nemocnici. Okolnosti jsou smutné. Přesto u mě kredit ztratit nemohl.

Z nepochopitelných příčin se stal cílem dehonestace v osm let staré záležitosti. Někdo po takové době vytáhnul nahrávku, v níž  měl Holík požadovat 50 tisíc za nominaci Platila od jeho agenta Jaroslava Jiříka, mimochodem jeho význačného reprezentačního kolegy z konkurenčního Brna.

Holík k tomu dle Sportu říká: "Vždycky jsem jim tohle (o penězích) řekl, a když odvětili, že to nedají, věděl jsem, že ten hráč stojí za h... Ale peníze jsem nikdy nebral. S mojí hlavou se to ani neslučuje."

Já bych mu tedy věřil. Holík byl enfant terrible a stále je velký provokatér. Navíc si jistě nějaké peníze za dobu úspěšné kariéry vydělal a hlavně - jeho syn Robert je jako bývalý úspěšný hráč NHL a americký reprezentant dolarovým multimilionářem. Jeho dcera Andrea byla docela úspěšnou tenistkou a vzala si navíc jiného hráče NHL Františka Musila. Myslím, že v této rodině je 50 tisíc pakatlem.

Jiná věc je, že reprezentační trenér mladých hokejistů byl jistě cílem nájezdů různých agentů, kteří vždy mají zájem zvýšit cenu svých hráčů reprezentační nominací. A nominace je vždy výsostným právem trenéra. Kdyby Platil za něco stál, Holík by sám o něj usiloval a nemusel by ho Jiřík protlačovat. Jestliže tak činil, byly v tom čistě komerční pohnutky. A nedivil bych se tomu, že starý bouřlivák Holík měl na agenty takový první test, aby poznal, na kolik si agent hráče sám cení.

Nepochybuji o tom, že žádný úplatek by nevzal. Holík totiž s hokejovou dvacítkou tehdy (v letech 2000 až 2001) získal dva tituly mistrů světa. Dnes to je umístění jen z říše snů. Jistě by za blbých padesát ticíc svůj úspěch neohrozil. Holík byl také sám mistrem světa v roce 1972.

Tuto dobu dobře pamatuji. Jarda Holík byl střední útočník, který hrál v jihlavské formaci se svým bratrem, hokejovým elegánem Jiřím Holíkem a střelcem Klapáčem. Měl zvláštní „široké“ bruslení s pevným „kanadským“ postojem. Nebyl žádný rychlík ani ekvilibrista, ale vyznačoval se silovým vedením kotouče, které bych mohl vzdáleně přirovnat k Jágrovi. Holík však nebyl takový flegmatik, naopak to byl pracant, bojovník a hecíř, který dokázal strhnout mužstvo i provokovat soupeře.

Jeho souboje za hranicí pravidel se sparťanem Šímou byly pověstné. V reprezentaci ale stejnou úlohu plnil proti robustnímu sovětskému bekovi Ragulinovi. Ještě dnes se mi vybavují tyto chlapské odhodlané střety. Holík prostě šel na led nekompromisně bojovat. A mnoho sil zanechal vždy také pro úspěch Československa. Zvláště v letech po sovětské okupaci to nemělo jen sportovní význam.

Pro mě je Jarda Holík hokejová, sportovní i národní legenda. V jeho době se ještě nehrálo tolik o peníze, jako o čest. Měli bychom jej chovat v úctě, ne špinit jeho slavnou kariéru starými a dnes těžko posouditelnými kauzami. Vypadá to na nějakou objednávku, kdy zřejmě svou nevymáchanou pusou byl pro někoho nepohodlný. Trestní stíhání pak považuji za úplnou frašku.

Jestli za jeho vážným stavem stojí tyto pomluvy – a vypadá to tak – dovedu se vcítit, jaký náraz na jeho psychiku to mohlo znamenat. Zdravotní následky v jeho věku se daly očekávat. Proto bych rád připomněl, že Jaroslav Holík bude trvalou ozdobou naší hokejové historie a podle toho bychom se k němu měli chovat. Nemáme zase tolik takových světově úspěšných reprezentantů, kteří za vlast potili i krev.