Jak vyzrát na důchod?

Pokusím se jako realista poradit mladým, i když jsem jako optimista nedávno připomněl státu jeho povinnosti vůči seniorům. Pokud se týká odpovědnosti politiků, jsem však bohužel silným skeptikem.

Jak by to fungovat mělo, jsem se pokusil napsat nedávno v článku „Dokud se platí daně, stát nesmí rezignovat na důstojné důchody“. Sám ovšem nevěřím tomu, že mě stát vyslyší. Měli bychom si pamatovat, že na důchodovém fondu bývaly přebytky, ovšem stát je utratil. Když v budoucnu kvůli změně věkové struktury peníze pochybí, nebude hledat bohužel zdroje v systému, ale u poplatníků (občan by zde nebyl přiléhavým označením).

Výše uvedený článek měl smůlu, protože vlivem chyby serveru iDnes vůbec neroloval na hlavní stránce. Místo toho tam dvě hodiny visel článek kolegy Pocha :-) Pro pochopení aktuálního článku však ten odkazovaný má zásadní význam, proto těm, co jej nečetli, doporučuji jej dodatečně navštívit zde.

Nejdůležitějším vzkazem bylo, že bychom neměli připustit, aby stát rozhodoval za nás a nutil produktivní občany povinně „spořit“ na důchod v soukromých penzijních fondech, jimž pánové Drábek a Bezděk dělají náhončí. Výpadek státních peněz pak má být vybrán od lidí prostřednictvím zvýšení DPH.

Zde jsem musel čelit námitce, že státní fondy nejsou o nic bezpečnější. Za prvé jsem neměl na mysli žádný erární penzijní fond, který by spravovali státem dosazení manažeři, ale průběžný systém. Za druhé stát má vyšší "rating" než nějaký účelový penzijní fond. Navíc ve státní „pojišťovně“ sice nebudou peníze bezpečnější, protože absolutní jistota neexistuje (na rizika jem upozornil v předchozím článku), ale (politicky) vymahatelnější. Soukromý fond zkrachuje, majitelé zmizí a nic se nestane. Pokud nebude totalita, politici na rozdíl od finančních spekulantů tak lehce před - alespoň politickou - odpovědností neutečou. A za třetí, rozhodnutí je třeba nechat na na každém jednotlivci.

Co mě opravňuje požadovat, aby stát před svou odpovědností neutíkal? Jednak jsou to etické závazky vůči těm, co průběžný systém financovali v minulosti. Ale není pravda, že peníze by se nenašly. Platíme jedny z nejvyšších sociálních odvodů na světě. Denně z rozpočtu je ukradena nebo neefektivně vydána miliarda zdánlivě legálními kanály. Jen do EU platíme stovku miliónů denně. Na prodeji zlata v nejnevhodnějším okamžiku ČNB státu prodělala bratru 30 miliard. Desítky miliard nás stály arbitráže, které stát CHTĚL prohrát (viz Lauder). Když je na zelenou energii a předražené dálnice, hordy poradců a penězovod ke kmotrům, musí být i na důchody!

Přesto se asi žádoucí změny prosadit nepodaří a peníze budou přes mlhu protikorupčních hrátek mizet i nadále. Co s tím? Jak poradit mladým? Ostatně sám jsem se zařídil obdobně, ač jsem v roce 1989 už nebyl nejmladší.

Já bych doporučoval, aby své úspory mladí příliš neinvestovali do finančních produktů, do peněz už vůbec ne. Zlato zase už je dost nahoře a většinou se prodává i s DPH, které celou investici prodražuje stejně jako ji prodražuje bezpečné uložení a prodejní náklady. Pokud se jedná o „zlato“ pouze zaknihované, je ohroženo krachem brokerských společností. No a třeba na umění je zase zapotřebí mít specializované znalosti a dobrý nos.

Takže já osobně preferuji nemovitosti. V dlouhých horizontech jsou nemovitosti jedním z nejlepších uchovatelů hodnot. Protože zeměkouli nelze nafouknout, může se stát, že pozemek nakonec bude mít větší hodnotu, než byla nákupní cena včetně stavby. Jen by stát neměl ty vlastníky trestat vysokou daní z nemovitostí.

Mladý člověk na nákup samozřejmě většinou nemá. Ale aspoň ve středním věku by se vyplatilo snížit svou životní úroveň a vzít si hypotéku nejen na vlastní bydlení, ale třeba i na nemovitost k pronájmu. Není lepšího přilepšení k důchodu než nájemné. Dá se předpokládat, že v důchodovém věku bude již hypotéka doplacena a rentabilita se obrátí ve prospěch výnosů. Znovu opakuji, že u většiny lidí to ale znamená, že se smíří s tím, že část své životní úrovně obětují ve prospěch odložené spotřeby.

A lze uvažovat ještě radikálněji. Staří lidé, i kdyby neměli jinou než obývanou nemovitost, by mohli splátkovým prodejem s garancí dožití získat dodatečné zdroje k živobytí v důchodovém věku. Byl by to pro potenciální dědice samozřejmě „trest“ za to, že vzdali tu mezigenerační solidaritu, ať už na bázi rodinné nebo celospolečenské.

Chci tím říci, že „zdroje jsou“, pokud budou efektivně využity. A ten nápad s nemovitostmi připomíná dokonce takové perpetuum mobile založené na cynické myšlence, že do hrobu si nikdo nic nevezme.

Takže být mladý, raději bych splácel hypotéku na nemovitost, kterou by mi neměl nikdo ukrást, než bych povinně spořil v nějakém rizikovém penzijním fondu. Dobrovolně by mě ani nenapadlo zajišťovat se způsobem, který mají pod kontrolou nenažraní finančníci.

Nedávejte mi prosím námitky, že drtivá většina lidí na to nebude mít. Může se to sice stát, ale kolikrát je to otázka priorit. Co všechny ty spotřební půjčky, půjčky na dovolenou nebo na vánoční dárky? Ať si uvědomí, za co budou muset přežít v důchodu, a podle toho odpovědně korigují svou životní úroveň v produktivním věku.