I pod svými články jsem byl už tehdy umlčován „znalci“, kteří mě ubíjeli technikáliemi, kterak se mýlím, protože žádné narušení suverenity nehrozí. Byl jsem označován za alarmistu, který se neorientuje v celém komplexu legislativy EU, jež jakékoliv nebezpečí měla vylučovat. Jenže nechtěli vidět, že protlačovaná legislativa byla záměrnou a účelově nepřehlednou kamufláží všeho, co měla v plánu dlouho připravovaná euroústava, jež byla opuštěna jen naoko.

Servilní představitelé národních států, vč. našeho, nejenže se nechali oblbnout nebo zpacifikovat neuvěřitelným nátlakem až vydíráním, oni ve svých vlastních zemích tuto lež hájili. Vzpomeňme na Topolánka a Přemysla Sobotku. První před volbami nazýval euroústavu shitem, aby se později kochal, že je jeho podpis vytesán v Lisabonu. Druhý po planých výhradách se propůjčil k „měkkému ano“. Předseda Ústavního soudu Rychetský byl po výhradách prezidenta Klause zpacifikován německým velvyslancem. Sobotka se později obhajoval tím, jak na něj Rakušané a Němci řvali.

Už před čtyřmi a půl lety jsem napsal článek (a později mnoho dalších): „Lisabonská smlouva – bezvýchodná past“. Zárodky toho, co prezident Klaus teď nazval „koncem demokracie a národního státu“, jsem předvídal již v červenci 2008: „Lžidemokracie v podání EU“. Už tehdy muselo být rozumným lidem jasné, oč jde. Ti naivní byli za podvedené hlupáky.

Vyděluji z nich ty, především euroservilní novináře a komentátory (viz níže), kteří si co nejhlubší integraci přejí. Jejich slabé místo spočívá v otázce, proč bychom měli věřit těm, kteří nás dlouhá léta obelhávali a své skutečné záměry před námi skrývali. Použili staré známé salámové metody, aby se z nestravitelných věcí staly věci částečně stravitelné. A dokonce výsledky své činnosti, před níž ti moudřejší varovali (třeba Klaus před společnou měnou pro nesourodé ekonomiky), používají - místo svého pokání – jako klacek vymáhající ještě hlubší integraci (přes bankovní, fiskální a politickou unii až k federaci).

Pro mě je federace zase jen kamufláží přechodného stavu. Pokud se týká více národů, je to neživotaschopný kočkopes, který skrývá záměr vytvořit centrálně ovládaný stát, ale prakticky je nekratší cestou k rozpadu. Československo (ČSFR) bylo tím méně tragickým případem, což se o rozpadu federativní Jugoslávie říci nedá. A když vzniklo ze SSSR Společenství nezávislých států, znamenalo to jen začátek konce Sovětského svazu. A podívejme se na Belgii, která se zmítá mezi Vlámy a Valóny. Je to prostě obecná zákonitost, že malé národy se oprávněně cítí v jakékoliv formě federace utlačovány a ty bohatší naopak poškozovány.

Zastupitelská demokracie, která by reflektovala pouze váhu danou počtem hlasů odvozených z lidnatosti zemí, jež by nebrala v úvahu národní aspekt, by skutečně pro malé země znamenala konec tradiční demokracie. Mohli bychom si jen počkat, jak dopadnou volby v Německu, ve Francii (částečně ve Španělsku, v Itálii a v Polsku) a národní parlament by se stal přívěškem na úrovni obecního zastupitelstva bez jakéhokoliv reálných legislativních kompetencí. I ve Federálním shromáždění pamatovala na tento aspekt Sněmovna národů ČSFR, přesto to federaci nezachránilo.

Že neexistují stejné národní ekonomiky a ani vůle, aby ti bohatší přispívali na rozvoj chudších, se právě v dluhové krizi obnažilo. Ale málo na tom, teď se ještě pracuje s chimérou evropského občana, ačkoliv nic jako evropský národ neexistuje. Jazyková rozmanitost tento fakt ještě umocňuje.

Ale zase jsou vizionáři a věrozvěstové utopického idealismu, kteří se z marné cesty za společným zájmem odradit nedají. Připomínají tak komunisty, které v tom utopickém pojetí také nelze podezřívat ze zlých záměrů. Každému podle jeho potřeb, je krásné heslo. Jenže v reálném světě lidského egoismu nemůže fungovat. Obdobné je to s bratrstvím všech evropských národů, v němž by se ty velké vzdaly svých národních zájmů. Na čí úkor? První na řadě je jsou malé státy, které se nechají dotlačit ke ztrátě suverenity. Že zákonitě přijdou odstředivé tendence, je historicky nevyhnutelné.

Stokrát může Martin Komárek v MF Dnes psát o nové generaci Evropanů odrostlé národním předsudkům, o všudypřítomné angličtině a dokonce o světově sjednocujícím charakteru obchodních řetězců. Stokrát můj „oblíbenec“ Michal Musil brojí ve stejném listu proti Klausovi tím, že na všech zákazech z Brusele (vč. žárovek) se sami svým souhlasem podílíme (a zapomíná na mnoho oblastí, jež nepodléhají národnímu vetu a mnoho příkladů, kdy byl souhlas vynucen, abychom nebyli v EU „za potížisty vyčleňující se na periferii Evropy“).

Nic nepomáhá ani Komárkův německý pohled na dějiny, podle něhož druhou světovou válku nezavinily německé světovládné ambice, ale šlo jen o důsledky první světové války, čímž zjevně vznik Československa vydává za falešnou příčinu (jednu z příčin vedle rozpadu Rakousko-Uherska). Přímo to takto neprohlásil, protože jed po kapkách považuje za obhajitelnější.

Všechny tyto mesiášské vize se zhroutí, jakmile narazí na reálný svět. S tím vezmou zasvé i poslední zbytky demokracie. Rizika – včetně válečných - si uvědomuje i Komárek. Přesto by se jako můra rozletěl vstříc zářným zítřkům ve sjednocené Evropě. Takoví pak zase vinu nebudou hledat u oněch zaslepených fantastů, ale roli kazisvětů dopředu přisuzují těm, kteří předvídavě varují před nereálností takto utopického cíle.

 

Ceterum autem censeo Unionem Europaeam esse delendam!