Neuznám Kosovo. Kosovo je Serbija.

Přestanu uznávat Schwarzenberga (nikdy jsem si o něm nedělal iluze) a budu se stydět za českou vládu. Kdyby tito servilní reprezentatni mohli sedět v Mnichově 1938, nepochybuji, že by se sami vzdali českého pohraničí. Bylo by to přece rozumné, když „tento vlak už vyjel" z Berlína a projel bez překážek i nádražími v Londýně a v Paříži...V Kosovu se totiž hraje i o Česko a naši vojáci, jako za Rakousko - Uherska, stojí na špatné straně. Postoj Slovenska by nás měl varovat.

Zajímavé je, že toto nacionalistické drobení podporují nejvíce ti, co se zaklínají integrací, nadnárodními principy, multikulturalitou, globalizací, bagatelizují národní zájmy i tradice a zlehčují státní hranice. Něco tady nehraje. Jen jestli ono nejde pod záminkou všech těch moderních ideologií o zájmy  veskrze pragmatické, a to ná úkor těch, kteří naivně těmto pohádkám uvěří. Vlk se taky před Karkulkou převlékal za hodnou babičku.

Celý tento proces v Jugoslávii začal podporou ze strany Západu - zejména Německa, Rakouska a Itálie - Slovincům a Chorvatům ve snahách rozbít společný stát, kde půl století žily národy v míru a pokoji. Všichni jsme hovořili o Jugoslávcích a málo kdo z nás rozlišoval Srby, Slovince, Chorvaty, Černohorce nebo Makedonce. A všechno to jsou dnes malé státečky. Makedonie a hlavně Černá hora jsou spíše lénem nepříliš bohulibých struktur než svébytným státem, plnícím svou funkci dovnitř i navenek. Ne nadarmo se Černé hoře říká podle pašeráků cigaret Republika Philip Morris.

S Kosovem je to ještě horší, je to stát založený přímo na zločinu, na pašování drog a včele s mnohonásobným vrahem, mafiánem a teroristou. Zatímco odloučením Černé hory přišlo Srbsko o moře, odloučením Kosova přichází o nerostné suroviny. Ještě v roce 1929 žilo v Kosovu přes 60% Srbů. Zlom nastal až od roku 1941 fašistickou správou Itálie. Případem samým pro sebe je Bosna a Hercegovina, kde Srbové tvoří významnou menšinu, jíž však nebude dáno se ani připojit k Srbsku. Obdobně to platí o Srbské krajině v Chorvatsku. Není právo, jako právo, resp. jeho výklad je účelově individuální.

Čili rozpad Jugoslávie probíhá jednoznačně v režii států, které přiživují ambice jednak Centrálních mocností z 1. světové války (zejména Rakouska, Maďarska, Německa), jednak Osy (zejména Německa a Itálie) z druhé světové války. Jde taky i o reminiscence šlechtických rodů na zašlou slávu z doby Rakouska -Uherska, jejichž reprezentantem může být právě Schwarzenberg. Nelze opominout ani střet anglosaského a slovanského civilizačního okruhu. Zapomenout nemůžeme ani na zájmy muslimských komunit proti pravoslaví. A spouštěcím mechanismem se stal rozjitřený antikomunismus proti Miloševičovi jako klacek na jeho spojence v Rusku a v Číně.

Většinu těchto vlivů zastřešuje díky svým silným členům a jejich zájmům Evropská unie. Velcí členové podporují desintegrační tendence podle hesla „rozděl a panuj". Navíc tady vznikla již neskutečně nabubřelá vrstva evropských byrokratů,  hájících sve vlastní, vskutku nadnárodní zájmy, kterým se jistě lépe prosazuje jejich politika proti závislým státečkům jako je Kosovo, Černá hora a Makedonie, než kdyby tady existovala silná federativní Jugoslávie.

Shrňme si hlavní důvody podpory samostatnému Kosovu:

- Porážka komunistického bloku ve studené válce a na tom parazitující vyprázdněná ideologie s antikomunismem jako jediným obsahem.

- Revanšistické choutky států Osy a Trojdohody, tedy úsilí o přerozdělení územní mapy v rozporu s poválečnými dohodami. Samozřejmě, že se jedná i o vliv na surovinovou a energetickou základnu.

- Zájmy šlechtických rodů o obnovu vlivu a navrácení majetků.

- Snaha ukázat Rusku (a částečně i Číně), co si lze dovolit směrem na Východ (test, kam až to beztrestně lze). Vzpomeňme na bombardování čínského velvyslanectví v Bělehradě.

- Zatlačení slovanského elementu v Evropě do podřízeného postavení.

- Proti Pravoslaví je dobrá i muslimská karta (stejně jako svého času byl dobrý Saddám Husajn pro oslabení Íránu).

- Zájem Evropské unie a jeho byrokratů o rozpad silných protihráčů vlivných členů.

- A na samém začátku byl také zájem americké zbrojařské lobby o vyvolání konfliktu po dlouhé době bez válek (zkoušky zbraní, zisky z prodeje a ze zvýšení napětí ve světě).

Nás by měla děsit jedna věc. Že náš stát po roce 1918 a potažmo po roce 1945 vznikl na stejných dohodách vítězných mocností jako Jugoslávie. Slovensko si to uvědomuje. Čeští reprezentanti jako obvykle kolaborují. I proti mínění většiny občanů vlastní země.

Bohužel jsou i tací, kteří to v dnešním globalizovaném světě a propojující se Evropě nepovažují za podstatné. Ale ten, kdo nepochopí historické vzkazy, bývá odsouzen k tomu, aby se historie ve svých škodlivých následcích opakovala. Je třeba si uvědomit, že stejně, jako socialismus nefunguje, protože lidé potřebují své zájmy, tak je naivní spoléhat na jakýsi „mezistátní socialismus" bez státních či národních zájmů. Velké národy o tom nemusíme přesvědčovat. Tak nebuďme lehkomyslní, altruismus ani v mezinárodní politice nefunguje. O tom ale napíšu samostatný článek. O problému Srbsko - Kosovo jsem už napsal zde.