Džamilo, to by už stačilo!

Z působnosti ministryně je po antifackovacím zákonu momentálně aktuální zákon antidiskriminační. Václav Klaus se zachoval zodpovědně a nepodepsal jej. Nový zákon má chránit před diskriminací založené na pohlaví, rase, vyznání, politickém přesvědčení, sexuální orientaci, věku, zdravotním stavu, rodinné situaci apod. Pokud se však z obecné roviny lidských práv posune do speciální právní normy s ambicí usměrňovat konkrétní vztahy mezi subjekty, tak kromě toho, že usvědčuje autory ze zvrácené inflační potřeby mít na každý problém nový zákon, vyvolává hlavně větší diskriminaci, než kterou má odstraňovat.

Ztráta svobody výběru

Zaprvé diskriminuje potenciální diskriminovatele. V praxi se může jednat nejen o pracovně-právní otázky, které už jsou pohříchu zákonem dávno nadbytečně upravené, ale i o tisíce modelových situací, kdy si nějaký subjekt vybírá, s kým chce navázat pracovní, tvůrčí, majetkový, obchodní nebo občanský vztah. Někdo si chce svobodně vybrat a někdo se svobodně rozhodl se o možnost být vybrán ucházet. Má příležitost, ne právní nárok. Když si někdo vybírá, neměl by mu nikdo zasahovat do toho, jaká kritéria jsou pro něj důležitá. Klidně to může být jen otázka osobních preferencí nebo sympatií, což by neměl regulovat nikdo, kdo nenese důsledky toho výběru. Vede to jen k tomu, že se pak musí hledat zástupné důvody, aby to nezainteresovaný soud nějak nestranně rozhodl. Osobně nechápu, jak se může někdo třeba domáhat zaměstnání někde, kde ho nechtějí.

V podobné logice by musel každý reprezentační trenér čelit žalobám, že nenominované sportovce nediskriminoval podle nějakého kritéria, protože ani reprezentační výběr není veden jen otázkou osobní výkonnosti, ale také třeba i systémem hry nebo subjektivními faktory. V podobě přitažené za vlasy, ale ne tak mimo téma, aby měl strach každý, kdo by si dal inzerát na seznámení a pak musel vysvětlovat u soudu, že si danou osobu nevybral nikoliv z důvodů rasových nebo náboženských, a to už pomíjím, že z důvodů pohlavních tak či onak podle své sexuální orientace diskriminujeme všichni.

Nevyhnutelná diskriminace - rub svobody

A tím se dostávám ke druhému faktoru, který tento zákon zcela diskredituje jako pokrytecký, což znevažuje legislativu jako celek. Tím faktorem je, že všichni diskriminujeme a všichni jsme diskriminováni. V osobním životě je to jednoznačné a nemá smysl se o tom šířit. Zkuste se například stát hosteskou na nějaké reprezentativní akci. Muži jsou samozřejmě z povahy věci diskriminováni úplně, ale ženy musí být mladé a krásné. Zkuste být modelkou, když měříte 150 cm a vážíte 80 kg. Tady už je diskriminace přímo na fyzických parametrech. Je to spravedlivé?

V mnoha profesích je zase důležitý zdravotní stav (piloti, hasiči) nebo fyzická kondice (bezpečnostní agentury, policie). Vrcholem diskriminace pak jsou média masového působení. Je zcela zřejmé, že u moderátorek v televizi se preferují nejen mladé, ale i pohledné osoby. Naopak, když vidím nějakou moderátorku se vzhledovou nebo řečovou vadou, vždy se potvrdil můj předpoklad, že došlo k pozitivní diskriminaci ze strany nějakého vlivného milence. A co teprve diskriminace takzvanými castingy do filmových rolí. Černoch nemůže hrát bělocha, trpaslík obra a tlusťoch akčního hrdinu nebo svůdníka (pokud se nejedná o parodii). O speciálních kritériích na herečky pro některé role ani nemluvě.

Všichni jsme v životě nějak diskriminováni. Nepochybně svou genetickou výbavou, která také předurčuje naše schopnosti. I to „legální" kritérium našich schopností je diskriminací svého druhu. A nezastírejme, že máme všichni stejné šance podle svého původu. Dítě miliardáře je pozitivně diskriminováno od narození. Hezká děvčara mají příležitosti, o kterých se těm nevzhledným ani nezdálo. Myslíte, že vzhled má, nebo nemá vliv u výběru třeba sekretářek? Je obhajitelný požadavek, že ředitel firmy nechce mít v recepci strašidlo?

Pozitivní diskriminace

Zatřetí zákon nejen připouští pozitivní diskriminaci, ale také k ní skrytě vede. Navodí případy, kdy raději místo osobních preferencí a požadavků slevíme ve prospěch osoby, která by mohla potenciálně prostřednictvím tohoto zákona dělat potíže. Dobrým příkladem jsou různé feministické tlaky, někdy jdoucí proti zdravému rozumu i proti odlišnostem pohlaví. I výbava obou pohlaví je přírodní diskriminací svého druhu, na kterou je nutno brát zřetel. Proč se ženy necítí diskriminovány, když ve sportu nebo i třeba u šachové hry spolu soutěží pohlaví odděleně?

Muž má horší šanci dostat se na obálku časopisu, žena zase těžko bude konkurovat stěhovákům. Ale jsou i psychické a mentální statisticky doložitelné rozdíly mezi pohlavími, se kterými by se argumentovalo při platnosti tohoto zákona obtížně. Obdobné racionální statisticky podložené rozdíly, dané převažující genetickou výbavou, jsou i mezi etniky. Pokud bych hledal třeba maratónce, dal bych přednost raději někomu ze severní nebo východní Afriky před Eskymákem.

Presumpce viny

Byl bych proti diskriminaci, kterou by stát, některá strana, obchodní společnost nebo i jednotlivec hlásali programově. Myslím, že u nás je toto nebezpečí zanedbatelné. Je to dáno tradicí zakotveného docela rovnostářského přístupu k lidem u nás. Jak ukazují i blogy na tomto fóru nebo třeba pěvecká soutěž Superstar, bývá národnostní i etnická odlišnost dokonce jistou výhodou. Takže vše se odvíjí od jisté kultivace společnosti, nikoli od apriorního podezírání. To, že zákon důkazní břemeno o nevině přenáší na žalovanou stranu, je absolutně mimo jakékoliv právní tradice. Ta už byla jednou prolomena právní úpravou tzv. harašení. Požadavek na dokazování neviny je absolutně šílený.

Glosa na závěr

Smířil jsem se s tím, že nemohu dělat hostesku ve Formuli 1. Za to mám bonus, že na obálkách časopisů mě nestraší nějaké odpudivé čarodějnice a když cestuji letadlem, nepilotuje ho nějaká smyslná husička nebo pozitivně diskriminovaný negramotný Cikán. Je tomu tak proto, že kdo vybírá, rozhoduje na svou zodpovědnost. Ale pozor, ne všude jsou ta „objektivní" kriteria tak jasná. Proto si nepřejme antidiskriminační nezodpovědnost dle střihu Džamily Stehlíkové a Evropské unie.

Ostatně u nás to není tak zlé. Když se mohla stát Džamila Stehlíková ministryní pro lidská práva a národnostní menšiny a Vlasta Parkanová ministryní obrany, tak kvóta pozitivní diskriminace je vysoce překročena...