Můj recept II. (převratný návrh pro záchranu demokracie)

Začátek roku je správná doba k bilancování. Už přes dvacet měsíců tady kritizuji poměry a nastal čas dokončit odpověď na jednu z nejfrekventovanějších otázek čtenářů: „A jaké řešení navrhujete vy sám?“

Odpověď jsem začal imaginární verzí http://streit.blog.idnes.cz/c/116540/Muj-recept-imaginarni-verze.html, nyní se pokusím o střízlivější přístup k tématu:

II. Realistický návrh

Všichni podle poměrů v naší politice vidíme, že demokracie, jak je uplatňována, má své limity. Zažily se také stereotypy, na které stojí zato se podívat, než bychom demokracii odvrhli. Proti těm zažitým zyklostem směřuje právě můj návrh a prosím zamyslete se, než mi začnete případně nadávat. Protože je text delší a obsažnější, prosím jednodušší povahy, aby ani nečetly dále.

Ti ostatní se mnou asi budou souhlasit, že politika u nás představuje zatuchlý rybník. A nedělejme si iluze, že jinde je to o mnoho lepší. Kdo se jednou do vrcholné politiky dostane, stává se odcizeným bafuňářem, jenž zapomene na obecné blaho, ale postavení zneužívá k osobním zájmům a nanejvýš ještě zájmům své strany. Občan z této hry zcela vypadává a zůstává pouze v úloze dodavatele hlasů.

Škodlivý mýtus silné vlády

Tito lidé chtějí své postavení co nejvíce fixovat. A tak vymysleli dnes všeobecně sdílenou ideu, že v zájmu silné vlády je třeba uplatňovat po volbách uzavírací klauzuli, kdy strany pod 5% hlasů se nedostanou do parlamentu. Samotná tato hranice volby zpětně zkresluje, protože obavy voličů z propadnutí hlasu některé vedou k tomu, že se rozhodnou pro větší stranu, a jiné to zase odradí od volební účasti, protože si řeknou, že „nemají koho volit". Vzniká z toho známý syndrom čerta, který se vydělá na větší hromadu.

Dokonce nám chtějí namluvit, že v zájmu silné vlády je třeba zvýšit bonus pro vítěze. To je zase syndrom „vítěz bere vše". Ale nedejme se opít rohlíkem! Pak vláda nekopíruje názory společnosti. Nelze ani v této konstelaci říci, že národ má takovou vládu, jakou si zaslouží. Názory a preference ve společnosti jsou mnohem pestřejší, než by o tom mohlo vypovídat složení parlamentu. Ve společnosti je normální, že některé názory se kompenzují a pak mohou rozhodující roli sehrát i názory minoritní. Ne nadarmo se říká, že většina má málokdy pravdu. Kvantita opravdu nezaručuje kvalitu, ale naopak.

A argument „silné" vlády jde podle mého liberálního názoru proti demokratickým principům vůbec. Volič tady není od toho, aby politikům usnadňoval vládnutí! Silná vláda prosadí mnohem více hovadin než dobrých věcí. Někdy stačí hlas jednoho zkorumpovaného přeběhlíka a neštěstí je na světě. Já se vždycky nejbezpečněji cítím v dobách parlamentních a vládních krizí, kdy nehrozí tak akutně, že vyjde nějaký zákon nebo vyhláška, které nás zase zbaví části svobody. Vzpomeňme, že už Cromwell prohlásil, že když zasedá parlament, nikdo si není jist hrdlem ani statkem.

Ještě jsem nezažil, že by se legislativní systém rozvolňoval a zpřehledňoval, ale naopak se šrouby stále utahují a nesmyslných omezení a tím i právních norem, z nichž mnohé si i odporují, stále přibývá. A to pohříchu i za vlády pravicovější. Už množství zákonů, v nichž se nemohou vyznat už ani advokáti, jsou útokem na svobodu občana, který ani nemá šanci vědět, co všechno jej zavazuje. A tak je ve výhodě stát, který na něj vždy nějakou hůl najde. Otevírá to také prostor svévoli soudců.

Stávající systém vede v mnohobarevném světě k nešťastné polarizaci, z níž těží figury neomalených jednorozměrných grobiánů jako je Paroubek a Topolánek. Dá se dokonce říci, že jeden generuje politickou existenci druhého. Volič často na tuto hru naivně přistupuje. Sám jsem to zažil na vlastní kůži: Když jsem kritizoval levici, byl jsem modrý zloděj a když jsem kritizoval něco, co by pravice dělat neměla, byl jsem soudruh nebo oranžáda.

Je to stejné, jako by sportovnímu komentátorovi, jenž kritizuje Slavii, fanoušci nadávali do Sparťanů, ačkoliv třeba zrovna fandí Baníku. A tato hloupost v naší politice funguje, jako by si první politickou ligu pronajaly dvě strany. Nebylo by to nic pro diváky a není to nic pro voliče, i když demokracie velmi často i ve světě takto funguje. Však je to také příčinou, že bývá jedno, jestli vyhraje Havel nebo Pavel, protože podléhají stejným módním a populistickým trendům (politická korektnost, integrace, zelené náboženství).

Tato situace pak vede k tomu, že velké straně stačí buď pár přeběhlíků, nebo koalice s jednou menší stranou. A tady je zdroj žehrání vítězů voleb na tuto situaci a dokonce úvahy o dalších bonusech pro nejúspěšnější stranu. Pochopitelné je, že se vítězům nelíbí velké koaliční ústupky malé straně. Když navíc je to strana s vyděračským potenciálem jako lidovci nebo zelení, tak se dá pochopit i koketování s vzažednou možností velké koalice.

Ale velké strany nemají při tomto systému více možností než buď se kritizovat prostě za každou cenu a bez věcného oprávnění, nebo uzavřít nějaké nemravné dohody. Ony fungují tak i tak - aniž by šlo o klasickou velkou koalici - v hospodářské sféře státních podniků a zakázek. Tady se velmi často tolerují doslova politické loupeže u vědomí, že po nich přijde k lizu soupeř. Takže politika funguje tak, že se mediálně nenechá na soupeři nit suchá, ale jinak si stále stejní lidé propachtovali prostřednictvím stran ekonomicky výhodné posty. Tito nemravní diletanti pak dělají největší škody - faktické i morální. A tato možnost generuje další vyžírky prostřednictvím stranického dresu.

Dalším úkazem tohoto systému dvou velkých stran je, že se v politice nemají možnost šířeji uplatnit osobnosti. Každá velká strana vygeneruje jednoho silného vůdce, který za sebou strpí už jen „blbce z Horní Dolní". Mnoho vynikajících osobností z malých a mimoparlamentních stran se do velké politiky nemůže přes pětiprocentní minimum dostat. Mnoho osobností s pragmatickým cítěním se o to ani nepokouší. Nemají žaludek na to, aby se prosazovali do politiky prostřednictvím některé ze dvou velkých stran, kde to aspoň zpočátku jde pouze na základě stranické kázně.

Stávající systém generuje šedé myši ve velkých stranách a malé vyděrače ve stranách koaličních přívěšků. Nakonec vláda nemá vůbec nic společného se strukturou občanů ani s rozvrstvením potenciálních voličů. Volby v tomto smyslu nejsou v pravém slova smyslu svobodné.

A co tedy navrhuji já?

Je to zřejmé z tohoto poněkud delšího úvodu. Kdo by jej přeskočil, asi neporozumí smyslu. Sám jsem nad tím dlouho přemýšlel a ačkoliv se to nabízí samo, závěry se natolik liší od klišé, která téměř všichni opakují jako na kolovrátku, že opakovaně prosím o zapojení vyšší signální soustavy a kůry mozkové.

Samozřejmě by bylo třeba co nejdříve zrušit jakékoliv limity pro vstup stran do Sněmovny parlamentu ČR. Matematika je složitější, ale už s půlkou procenta by se dalo získat aspoň jednoho poslance. Uvažte sami, že jakékoliv ořezávání je antidemokratické. A zdůvodňuje se to jen silnou vládou.

Ale je v zájmu liberálně cítících občanů silná vláda? Opravdu chceme krátký špagát a zákony na běžícím páse? Máme rádi regulaci, direktivy, dirigismus a byrokracii? Já tedy pravičákem ve stylu „řád a pořádek" ani pseudolevicovou manipulovatelnou ovcí nejsem. A co krize, nepotřebuje silnou vládu? To je jen další mýtus. Každá aktivistická vláda, která se příliš plete do ekonomických zákonitostí, může více pokazit než napravit.

Vraťme se k tomu, jak by se změnilo složení Sněmovny. Podotýkám, že většinový princip by zůstal zachován odlišným způsobem voleb v Senátu. Místo šedých myší a hlasovacích mašin na provázku by ve Sněmovně bylo více osobností, byť třeba i extravagantních. Ale byly by to to silnější individuality.

Že by se těžko shodli? Aspoň by už nikdy nikdo nemohl vyhrožovat legislativní smrští. Průnik názorů ad hoc by zabránil nejen záplavě někdy si i odporujích zákonů, ale vyloučil by i největší nesmysly. A pokud ne, zákony by lépe kopírovaly názory veřejnosti i bez referend.

Že by se vládě špatně nebo obtížněji vládlo? No a co? Po svých politicích přece máme chtít, aby klopotně hledali názorový součin, ne aby jako po másle a za pomoci intrik prosazovali kolikrát chorobné představy svých vůdců.

Představte si, že ve Sněmovně by vedle Topolánka, Paroubka a dalších současných zombie naší politiky seděli také třeba Mach, Hybášková, Bobošíková, L. Macek, Železný, Hamerský,   Edelmannová, John, Zeman, Stropnický, Havlík, Reedová, Zubová a podobně. Ta jména se vám nelíbí? Mně také mnohá ne. Jsou tam profláknuté figury? Ano! Ale takové reprezentanty prostě vygenerovala naše společnost! Mnoho lidí od politiky právě odradil onen zabetonovaný systém.

Takže to by byl jen počátek. A pak byste viděli ten cvrkot a hroucení těch zahnívajících model. Mohlo by to vygenerovat zcela nové politiky bez ideové nenávisti a schopné se domluvit. A když by domluva byla nemožná, aspoň by se vzájemně neutralizovali v tom nejhorším.

Pozor, opakuji, že největší hlouposti vždycky natropí většina. A najednou bychom tady měli demokracii minorit, protože každá většina, pokud není sešikována a zocelena ideovou propagandou, se skládá z menšin. A ty menšiny by mohli reprezentovat ti nejschopnější, což znamená, že by také bylo méně Vodrážků, Škromachů a Jakubkových. A měli bychom opravdu „vládu", jakou bychom si zasloužili.

A pro ty, kteří už teď nad mými závěry zuří, ještě přidám, že bych dokonce uvažoval o volebním bonusu pro menší strany. Proč by v politice nemohlo platit jakési antimonopolní opatření? Nikdo by si pak nemohl ani v politice dělat, co by chtěl bez zpětné vazby. Byl by jen delegátem vůle voličů a musel by mít neustálou starost, aby příště uspěl. Každé další volby by dávaly šanci nenechat kámen na kameni. I zatuchlý rybník by byl odkalen.

Jenže jak kapry přinutit, že...? Někdy však má i slovo velkou moc. Jen jde o to, aby se ho zmocnilo co nejvíce lidí. A pak se to jednoho krásného dne...