Klávesové zkratky na tomto webu - základní
Přeskočit hlavičku portálu

Dobrodružství Všehomíra – 5. Subjektivní nepředvídatelnost

10. 07. 2008 9:28:59
To, že budoucnost nelze přesně předvídat, je normální a zákonité. Nepříčí se to logice ani příčinnosti (kauzalitě), naopak. Náhoda je jen subjektivní pojem objektivního světa.

Příliš mnoho a příliš často na jistotu

Představme si, že jsme molekulou vřící vody. Určitě bychom mohli pochopit fyzikální zákonitosti srážek s ostatními molekulami. Svou trajektorii v nádobě nebo to, zda se vypaříme, bychom však nemohli předpovědět ani na několik kroků dopředu. Přesto, že jsou fyzikální zákonitosti jasné, principálně neexistuje analytické řešení pro aplikaci pravidel, platících pro jednotlivý prvek, pokud ten je v interakci s velkou množinou obdobných prvků v krátkých časových úsecích. V zásadě se jedná o paralelismus (horizontálního činitel) a o sériově plynoucí čas (vertikální činitel). Pak se deterministická pravidla rozpustí v komplexitě a přetížením časové osy dochází k deterministickému chaosu.

Determinismus stále ještě znamená striktní příčinnost, ale ta je časově nesouměrná. Samotný čas je nevratný, takže minulost je sice nezměnitelná, ale budoucnost je u komplexních jevů vždy nepředvídatelná. Jak v příštím dílu rozeberu podrobněji, realitu vystihuje spíše implikace než ekvivalence příčin a následků.

Na druhé straně to, co se na elementární úrovni projevuje jako neurčitost, se na agregovanější úrovni chová normálně, pochopitelně a statisticky očekávaným způsobem. Nepochybně je normální, že se určité procento molekul vřící vody vypaří a že veškerá pohybová energie molekul určuje měřitelnou teplotu vody. Naproti tomu komplexita obecně může být různorodější a hierarchicky komplikovanější, protože celek je vždy více než jen součtem svých částí; žije svým vlastním životem a kromě dekomponentů obsahuje i vnitřní uspořádání. Na jedné straně tak z hierarchicky organizované kvantity vzniká nová kvalita, na druhé straně za to platíme neurčitostí.

Kdyby totiž realita byla principiálně předvídatelná, tedy deterministická a časově symetrická, byla by typu ROM, jak jsem již osvětlil v 3. dílu. Žádný vývoj by nebyl možný, protože by v něm nebylo místo na nové informace. Stačilo by si takovou „zamrzlou" realitu pouze přehrávat ve svém vědomí, samotný vesmír by byl přepychem, protože by byl zpochybněn samotný princip racionalismu, totiž že realita existuje nezávisle na našem vědomí. Naštěstí dynamiku reality zajišťuje, že je kauzální, avšak časově nevratná, jakoby typu RAM, kdy se stále připisuje vždy nový přítomný stav.

Náhoda - subjektivní tvář kauzality

Tak jako je z pohledu každé jednotlivé molekuly její osud nepředvídatelný, tak se subjektivně jeví jako zázrak, že každého „já" vyšlo právě na konkrétní osobu narozenou v konkrétním místě a v konkrétním čase. Tato pravděpodobnost je jedna ku mnoha miliardám, pokud rozumně vymezíme období všech možných jevů a vyhneme se tak nekonečným číslům. Mohl bych se rozplývat, jaké že mám úžasné štěstí, že jsem se nenarodil někde mimo civilizaci nebo v dobách války. (Kdoví, co nás ještě čeká?). Ruku na srdce, neřekli jste si třeba někdy, proč právě já jsem nic nerestituoval? Proč nejsem potomkem nějakého boháče? Říká se přece: „Ten se ale uměl narodit".Většinou nikoho netrápí, že nezemřel v dětském věku na malárii někde v Africe nebo na mor v předminulém století.

Část toho, co se považuje za náhodu, se odehrává pouze v našich hlavách. Jaké úžasné štěstí (nebo smůlu?) jsem měl, že já jsem „já" a nikoliv třeba Saddám Husajn nebo Bill Gates. Každý z nás měl stejně nepravděpodobné štěstí nebo smůlu, jen jsme se prostě narodili svým rodičům. Také je štěstí, jsme-li natolik duševně zdraví, že si to uvědomujeme. Mohli bychom se narodit někomu jinému? Nikoliv. Mohli bychom se narodit někdy jindy? O pár dnů dříve nebo později, snad, pokud by se porod uspíšil nebo opozdil. Mohli bychom se nenarodit vůbec? Ano, když vezmeme v úvahu možnosti antikoncepce, aborce nebo potratu. Na těch nerealizovaných možnostech je založen i náš vztah k interrupcím. Spontánní i umělé přerušení těhotenství je pro nás uvržením nenarozeného subjektu do stejné nicoty, jako by nikdy nebyl.

Ale po narození jsme již produktem konkrétně zřetězených příčin a následků. Z pravděpodobnosti - jakkoliv nízké - se stala jistota a neoddiskutovatelná realita, na níž není nic nepochopitelného ani divného. To, co je z hlediska rodičů jasnou kauzalitou, se dětem může jevit jako štěstí nebo nespravedlnost, protože nejsou v roli aktivních subjektů (antecedentů), ale pasivních objektů (konsekventů) v podřazené kauzální linii. Obdobně je to s úlohou celého lidstva ve vesmíru. Nikdy nelze nadřazovat subjektivní hledisko nad směrem objektivně působící příčinnosti a vnitřní hledisko nad vnějším pohledem. Uvědomme si, že kauzalita genealogie má opačnou šipku než rodokmen, to jen my se cítíme subjektivně na hierarchickém kmeni, ačkoliv jsme výrůstky kauzální neurčitosti. Chápeme tu jednoznačnou linii našich rodokmenů vedoucích až k naší existenci, ale někteří z nás, pokud by si mohli vybrat, zvolili by rodokmen jiný. Asymetrie času pak způsobuje, že rodiče si dopředu nemohou naplánovat ani vybrat konkrétního potomka, nýbrž ten je určen až početím a dalším vývojem.

Přeceňování antropických hledisek

Ze stejného soudku je antropická úvaha, jak nepravděpodobně přesně jsou vyladěny některé konstanty, že to vedlo právě k příznivým podmínkám pro život člověka. Stejně tak by si páv musel pochvalovat, kterak svět je moudře zařízen, že vedl k jeho zářivému peří. Určitě ani jedno nebylo předurčeno - a stejně tak existence jakékoliv konkrétní osoby či události - v počátečních podmínkách vesmíru. Z obrovské kvantity možností musí realita zákonitě vyústit v konkrétní bezalternativní skutečnost. Ve světě, jenž nás obklopuje, jsme si zvykli na jistou míru nepředvídatelnosti vyplývající z kvantity a komplexnosti jevů.

Nemám rád antropocentrismus ani antropický princip, který vysvětluje vesmír tím, že kdyby byl jiný, nebyli bychom tady my, kteří by kladli otázky, jaký vesmír je. Kauzalita je přesně opačná. Jsme tady jako zákonitý a pravděpodobně i nutný důsledek komplexity založené na nezměrné kvantitě. Nerad čtu, jaké že to máme štěstí, že některé přírodní konstanty jsou právě tak jemně vyváženy, aby mohl život existovat. Bere se za danou věc, že systém musí být nastaven tak, aby vzniklo něco jako naše Slunce, naše Sluneční soustava, naše Země, že prvky ve vesmíru se musí vyskytovat právě v potřebných poměrech. Kosmologové se rozplývají, jak jemně je vyvážen výskyt vodíku, deuteria a lithia, kterak vedlo jemné vyvážení energetických hladin berylia, uhlíku a kyslíku ke vzniku právě potřebného množství životodárného uhlíku.

Kde je psáno, že ve vesmíru musí být podstatný nějaký uhlík? Kde je psáno, že bez uhlíku by nevznikla nejvyšší známá organizace hmoty - inteligentní sebereflektující život? Vyjádřeno aforismem: Kdyby uhlík, stejně jako Hliník, odjel do Humpolce, nebyl by celý svět v Prčicích; stále by zbývalo nekonečně mnoho jiných právě vyvážených možností. Přeceňování uhlíkového standardu mi připadá stejně absurdní, jako kdyby si nosorožec pochvaloval, jak krásně je příroda vyladěna, že vedla k jeho monumentálnímu nosu. Avšak kdyby se nevyvinul nosorožec nebo páv, neznamenalo by to, že by to byl konec zoologie. Kdyby se Einsteinovi podařilo Boha přesvědčit, aby nehrál v kostky, musel by být roh nosorožce zakódován v počátečních podmínkách vesmíru, ve tvaru všech jeho zákonů a hodnotách všech konstant. A stejně tak každé vaše mateřské znaménko.

Statistická normalita

Netrápí nás otázka, proč na trávníku vyrostla pampeliška právě tam, ačkoliv stejně dobře mohla vyrůst o metr stranou. Jistě není nic divného na tom, že semínko doletělo právě na své místo, i když směr, sílu větru a další činitele právě v inkriminovaném okamžiku nikdo nedokáže vypočítat. Přesto kauzalita narušena nebyla: musela nejdříve vyrůst mateřská rostlina v té správné vzdálenosti, musel fouknout „správný" vítr a na trávníku musely být právě příhodné hostitelské podmínky. Určitě semínko přilétlo v souladu se všemi fyzikálními zákonitostmi. Ale determinovanost? Normální právě je, že komplexní jevy nelze předvídat individuálně, pouze statisticky. Vyléváme-li kávovou sedlinu, nepřekvapuje nás, že část zrníček se zachytí vedle výlevky, zatímco ostatní doputují do kanálu. Při nehodě autobusu nás neudiví, že část cestujících utrpěla újmu a část měla štěstí a nic se jim nestalo. Každý den se setkáváme s nepředvídatelností, jenž nás ani nepřekvapuje. Je svět proto méně racionální a pochopitelný? Nikoliv!

Chtěl jsem tím vyjádřit, že někdy jen náš subjektivismus, nejen neznalost, dává subjektivní náhodu do protikladu s objektivní, i když časově asymetrickou kauzalitou. Lidé si někdy pomáhají pravděpodobností. Ale jak chcete vypočíst pravděpodobnost, že se nikdy nenarodil xy? Potenciálních jevů, jež nikdy nenastaly, je v realitě nekonečně mnoho, proto je vesmír krásně nepředvídatelný. Je to kauzální stroj, který má vždy jasně definovánu přítomnost. Není nic divného na tom, že když je prostě mnoho objektů a mnoho možností, z nichž o některých nemáme ani potuchy, že to jednoduše nějak musí dopadnout - nějak statisticky normálně, aniž je narušena individuální kauzalita. Nezáleží vůbec na tom, zda přítomnou realitu považuje naše vědomí za pravděpodobnou, nebo ne.

Nejistota budoucnosti

Zatímco přítomnost je vždy bezalternativní, budoucnost je nejistá, protože taková úloha nemá řešení v rámci systému samotného, když zákonitě nemůže být dost zdrojů tam, kde každý řešitelský nástroj je součástí řešené úlohy. Je to technicistní pohled na aplikaci Gödelovy věty o neurčitosti (vždy najdeme úlohu, která není deduktivně rozhodnutelná v rámci daného axiomatického systému). Zpětně aplikovaná pravděpodobnost je jen náš subjektivní pohled na věc. Není nic nelogického na tom, že se vytříbí konkrétní nezpochybnitelná skutečnost z potenciálního oceánu možností. Toto tříbení také vede k organizaci uvnitř sledovaného systému, když z kvantity tak vzchází nová kvalita.

Organizace hmoty ve vesmíru je zákonitým důsledkem jeho nezměrné kvantity. Vyhodnocovat subjektivně štěstí nebo smůlu nemá smysl, protože příslušná pravděpodobnost neurčitých komplexních jevů je znehodnocena tím, že počet všech možných jevů - nejen v prostoru, ale i v čase - je potenciálně nekonečný. Nesmíme zanedbávat, že mezi všemi prvky systému vždy existují kauzální vazby, i když z hlediska vybraného prvku to nemusí v prostředí s ohromnou kvantitou být zřejmé. Je to však zřejmé z makroskopického pohledu zvenčí. Nedokážeme dopředu o každé molekule vřící vody předpovědět, kdy se právě ona jako důsledek všech srážek vypaří, přesto zcela logicky lze vypočítat v závislosti na dodávané energii (a dalších vlivech), kdy se tak stane nejpozději a kdy se vypaří poslední molekula. Problémem je, že stejný odstup nemáme, abychom se zvenčí a makroskopicky podívali na kauzální dění ve vesmíru.

Racionální přístup k náhodě

To, co považujeme za náhodu, není nějaký doklad proti fungování kauzality v realitě, ale má to základní příčinu v asymetrii času, kdy nic nemůže dopadnout dvakrát úplně stejně (ani čas se neopakuje). Nevstoupíme přece nikdy znovu do stejné řeky. Druhým důvodem je kvantita, projevující se jako komplexita, která zaručuje, že vazeb mezi prvky systému je tolik, že je nelze z principu synchronizovat. Lépe je tedy hovořit o asynchronnosti. Třetím důvodem je fraktalita, tedy neceločíselný počet zlomkových dimenzí, kdy realita není prachem diskrétních možností, ale určitým vzorem strukturované „výšivky", jež je sice soběpříbuzná, nikoli však totožná. Podle mého přesvědčení v tom hraje roli i to, že pravidla se vždy skrývají o dimenzi výše. To už souvisí se čtvrtým aspektem náhody, a to je subjektivní vědomí. Vesmír prostě není logaritmické pravítko ani kalkulačka. Tato otevřená kreativní podstata vesmíru nevyžaduje žádnou nadpřirozenou sílu.

Dosud vyšlo:

díl 1. Neprobádaná hmota

díl 2. Všudypřítomné fraktály

díl 3. Tajemný čas

díl 4. Osudová expanze

Pokračovat bude dalšími díly: 6. Objektivní nepředurčenost

Autor látku podrobněji pojednal v těchto knihách:

VESMÍR V OVÁLU - jaký s neurčitostí není (Sázka s kosmology)

ABSOLUTNÍ VESMÍR v reálném čase (Císařovy stoleté šaty aneb kosmologie bez cenzury)

Autor: Dušan Streit | čtvrtek 10.7.2008 9:28 | karma článku: 16.96 | přečteno: 2495x


Další články blogera

Tato rubrika neobsahuje žádné články...

Další články z rubriky Věda

Libor Čermák

Měla antická mytologie povědomí o černých dírách?

Víte, co to byl Tartaros? To byla taková obdoba pekla, která byla užívaná ve starověké antické mytologii. Jenže, když jsem se s Tartarem začal podrobněji seznamovat, zjišťoval jsem, že se docela podobá černým dírám. Nevěříte?

21.7.2018 v 6:13 | Karma článku: 11.98 | Přečteno: 249 |

Dana Tenzler

Einstein měl … zase jednou… pravdu

Je to pozitivní nebo negativní zpráva? Teorie relativity byla znovu potvrzena, tentokrát v extrémních podmínkách. (délka blogu 3 min.)

19.7.2018 v 8:00 | Karma článku: 25.00 | Přečteno: 817 | Diskuse

Jan Fikáček

Je Země placatá a objevili jsme černé díry v roce 1783?

Víte, kdo formuloval představu černé díry v roce 1783 a že si stále myslíme, že je Zem placatá a nehybná? To a mnoho dalšího se dovíte ve fyzikálních a filosofických komentářích první kapitoly/přednášky knihy Carla Rovelliho.

16.7.2018 v 9:08 | Karma článku: 34.79 | Přečteno: 1280 | Diskuse

Dana Tenzler

Chemie v kuchyni - jak vyčistit stříbro?

Proč se stříbro špiní - Kde vzít v kuchyni elektrony - Malé drama v hrnci - Další metody. (délka blogu 5 min.)

16.7.2018 v 8:00 | Karma článku: 21.86 | Přečteno: 478 | Diskuse

Libor Čermák

Obrazce v obilí i v Česku. A konečně i fraktál!

Co přinesly události v oblasti obrazců v obilí poslední dva týdny? Nejen nádherný fraktálový obrazec v Anglii,nejen dva nové agrosymboly v Česku. Ale i další zajímavosti. O tom všem v mém novém vydání agrosymbolového zpavodajství.

15.7.2018 v 7:08 | Karma článku: 18.22 | Přečteno: 845 |
Počet článků 1144 Celková karma 0.00 Průměrná čtenost 3932
Nevěřím umělým celebritám a politikům. Hledám odpověď na otázku „Proč?“ a nedám pokoj, dokud si neudělám vlastní názor, většinou navzdory bolševicky přijímanému mainstreamu. Podporuji aktivní přístup k životu. Jsem konzervativním ateistou, pro kterého však je osobní svoboda nade vše. Chci se podělit o své obavy, že plíživě přicházíme jak o tradice, tak o stále větší část svobod. Není náhodou, že spolu s tím ztrácíme národní svébytnost. Bytostně odmítám všechny utopie jako je Evropská unie. Poslouchám hard rock, nejraději DEEP PURPLE. Mám v oblibě sport a považuji jej za součást hygieny. Hodně čtu, rád píšu a formuluji své názory. Pozor, jsou někdy otevřené a provokativní! Když 2x prokliknete mou fotku, uvidíte sami...




Najdete na iDNES.cz