Buldozer, Dluhoslav, Táta Falbr, komouši - udělali ze stávky frašku

Stávku zcela zdiskreditovali politici, kteří cítili potřebu předvést své provařené tváře (expresivnější výraz existuje) mezi stávkujícími. Kdyby ti byli bývali stávkovali už dříve a permanentně, mohlo pár důvodů nespokojenosti odpadnout.

Včera jsem se snažil poukázat na externí příčiny, které provázejí krizi, a také označit „pachatele“, kteří ji zavlékají k nám: „Stávkujte před německými bankami a orgány EU“.

Je paradoxní, že stávku podporují právě ti, kteří sem infekci nejvíce pomáhali zanášet a šířit. A také ti, kteří vytvářeli interní důvody, že pacient (domácí státní rozpočet) nedbal o své zdraví, kdy k tomu měl příznivé a dokonce ideální podmínky.

Takový Bohuslav Sobotka, zvaný Dluhoslav by mohl vyprávět, jak pokračoval ve Špidlově hesle „zdroje jsou“. No ano, jsou – v německých bankách, které si za to nechávají krvavě zaplatit. Ještě že třeba Jiří Paroubek, zvaný Buldozer neprosadil spolu s jinými kolaboranty euro, které by nás přímo navázalo na jiné oběti tohoto evropanského byrokratického socialismu v podmínkách bankovního imperialismu.

Richard Falbr zase je tváří odborového vyžírky, který se válí s Evropském parlamentu jen proto, aby sem na úkor naší suverenity zavlékal evropanský internacionalismus. Rozumějme tomu jako internacionalizaci problémů, úpadku a zaostávání. Že si to nejdříve vyžere Vašek, co šel s pány na led, by mohli pochopit i nepříliš dovtipní odboráři.

A tak nakonec ti komunisté jsou jen takovým folklórem všech lidových akcí, které jsou pak odsouzeny paběrkovat v desetiprocentním koridoru na okraji společnosti. Ale zdá se, že oni přece jen pod tíhou své historické zkušenosti reflektují národní zájmy více než euroservilní socialisté.

Jenže opět musím konstatovat, že v zastupitelských orgánech zcela absentuje sebevědomá autenticky pravicová strana, která by se nebála problémy řešit ve prospěch vlastního státu, nikoliv nějaké ohlupující Utopie.

Jsou dokonce vlastizrádci, kteří už teď zpochybňují Klausovu výjimku, jejíž začlenění bylo podmínkou platnosti Lisabonské smlouvy, protlačené podfukem a pod nátlakem. Už nemají platit ani písemné záruky a k tomu účelu se už zevnitř angažuje pátá kolona.

Poučení nám skýtá Irsko. Tamní eurofilní kolaborantská vláda vyprefabrikovala druhé referendum, aby „Lisabon“ byl vynucen za každou cenu. A podívejme, jaký ekonomický trest v zápětí přišel. Irsko se potácí na hraně krachu.V rukou je mají eurobyrokraté a německé a francouzské banky.

To odboráři chtěli? Pak je ty ksichty (a znám ještě expresivnější výraz) politiků reprezentovaly dobře.